Slavoj Žižek: Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška (recenze)

Abychom si to vyjasnili: Je úplně jedno, jestli jste levičáci nebo pravičáci, je fuk, sympatizujete-li s psychoanalýzou či nikoli, Slavoj Žižek, filosof, psychoanalytik a kulturní kritik, vás nenechá chladným. Je to totiž pan filosof, který klade zajímavé a znepokojivé otázky, přičemž důvod ke znepokojení si konec konců v jeho díle nalezne každý. A samozřejmě! – je to také “nejnebezpečnější filosof Západu“ – což zní lákavě (už moc dlouho byla filosofie příliš krotká na to, aby byla nebezpečná!).

Předně, pokud o tomto současném slovinském anglicky píšícím filosofovi nic moc nevíte, pak i tak můžete recenzovanou knihu s porozuměním číst, což nejspíš tak úplně neplatí o všech Žižkových dílech. Svou filosofickou metodu, založenou na osobité interpretaci psychoanalýzy, Hegela a Marxe, v ní používá spíše střídmě a podává to srozumitelně. I tak by ale bylo užitečné před četbou této knihy shlédnout dva dokumenty, jež se Žižkovým myšlením zabývají – průřezový snímek ZIZEK! a dech beroucí The Pervert's Guide to the Cinema. Po jejich shlédnutí patrně uznáte, že ten vousatý chlápek má cosi do sebe, a že jeho popularita není jen nějaká módní vlnou vygenerovaná bublina. Mimochodem – jak poznamenává v doslovu Radovan Baroš – Žižek se z “nespoutaně zábavného a mysl tříbícího Elvise kulturních studií“ změnil v jemu věnovaných komentářích ve "fanatického marxistu“ či dokonce “nebezpečného stalinistu“ ohrožujícího demokratické zřízení, aniž by přitom na svém filosofování cokoli změnil! Změna, k níž došlo, byla vnější – příchod ekonomické krize, díky níž začaly Žižkovy myšlenky dávat, k nelibosti jeho kritiků, čím dál větší smysl...

Obraťme se ale nyní ke knize samotné. Necítím se být dostatečně kvalifikován, abych ji zcela fundovaně zhodnotil po odborné stránce, ale pokusím se vystihnout její hlavní myšlenky a navnadit vás, abyste si ji pořídili (prosím, nediskutujte se mnou v komentářích o Žižkových myšlenkách, jež zde nastíním, musel bych pak přepsat Žižkovu argumentaci atd. – na to nemám čas a recenze neslouží k tomuto účelu). Žižek tvrdí, že utopie liberalismu v minulém desetiletí zemřela dvakrát, poprvé 11. září 2001, kdy začala upadat utopie o individuálních svobodách ve jménu „války proti teroru“ a podruhé v roce 2008, kdy začal selhávat samotný kapitalismus. Žižek se ptá: Socialismus selhal, kapitalismus krachuje, co bude následovat?

V první části knihy, pregnantně nazvané Může za to ideologie, hlupáku!, se věnuje svému popisu a své interpretaci současného dění, vycházeje z Marxe, Hegela a lacanovské psychoanalýzy, přičemž ale nevyžaduje předběžné filosofické vzdělání. Jeho pojetí je originální, zajímavé a podněcující čtenářovy vlastní úvahy, případně i polemiku. Poukazuje na husté předivo iluzí a mýtů, které už ani nejsme schopni vnímat – kapitalismus nás ovládl tak dokonale, že jej vnímáme jako něco zcela přirozeného a samozřejmého, jako vzduch, který dýcháme (srovnej Matrix!). Výstižně to lze shrnout Žižkovým bonmotem, že je dnes snazší si představit konec světa než konec kapitalismu. Nutno dodat, že vývoj jde velmi rychle dopředu, Žižek není osamocen a stále více lidí si začíná všímat, že „císař je nahý“ a konec kapitalismu si představují. Nedivím se, že to určité skupiny lidí znervózňuje.

Druhá část knihy, jež je nazvána neméně pregnantně (a s vědomou odvolávkou na Badioua) Komunistická hypotéza, je založena na myšlence, „že je nezbytné trvat na komunisticko-egalitářské emancipační Ideji, a to ve velice přesném marxistickém smyslu“ (pokud jste právě nadskočili, měli byste si knihu přečíst!) a podrobuje kritice levicovou politiku včetně myšlenky socialismu: „komunismus je nezbytné klást do protikladu k socialismu, jenž namísto egalitářského kolektivu nabízí organickou komunitu (nacismus byl národním socialismem, nikoli národním komunismem).“ (str. 124)

Dále se zabývá tím, jak fungují revoluce, jak k nim docházelo k minulosti, a spoustou jiných, často velmi provokativních, tezí, včetně úvah o podstatě činu, roli filosofování a myšlenky, že „Jsme ti, na které čekáme...“ – nechte se překvapit! Podstatné je, že Žižek nehledá cesty, jak nějakým „sociálně-tržním“ způsobem Kapitál zkrotit, ale odhodlává se pozvednout hlavu z bláta kompromisů, do nichž levicoví myslitelé zabředli, a pohlédnout vstříc původní ideji komunismu založené na zrušení Kapitálu jako takového.

Upřímně řečeno, kniha je tak hutná a plná podnětů, že mi nezbude, než se k ní po nějaké době vrátit a spoustu věcí znovu promyslet. Bylo by samozřejmě chybou pokládat Žižka za nějakého “gurua“, který nám neomylně nastiňuje cestu k zářné budoucnosti. Sám ostatně o takovou roli ani nestojí, jako filosof především klade otázky a otevírá témata, která byla dlouhou dobu tabu, a dívá se na ně novým a svěžím pohledem. Kritik hovořící z pozice scientismu by mohl poznamenat, že Žižkova metoda je pro svou psychanalytičnost a užívání hegelovské dialektiky pavědecká; můžeme vskutku říci, že prizma, které Žižek užívá, je dosti specifické, nicméně jako nástroj k utřídění faktů funguje velice dobře. Myslím, že by bylo možné podat tutéž látku pomocí jiného interpretačního systému a dojít k podobným závěrům. Celé mne to vede k úvaze, že základní Kantova myšlenka, že si pořádáme realitu až v mysli pomocí nějakého souboru kategorií je v zásadě správná, neboť tytéž společenské fenomény prokazatelně vnímají různí lidé různě (a často se pak do krve hádají). Stejně jako jakéhokoli jiného filosofa je proto třeba číst kriticky a mít na paměti, že jeho hledisko je jedno z vícera možných. Různá hlediska lze pak navzájem poměřovat s ohledem na jejich plodnost, tedy schopnost generovat nové a neotřelé myšlenky. Z tohoto pohledu je Žižkova metoda rozhodně úspěšná.

Z hlediska praktické politiky se nabízí výtka v tom smyslu, že politika je uměním možného, a je otázkou, zda skutečně usilovat rovnou o nejvyšší metu, nebo raději o zlepšení života lidí. Ale už tím, že Žižek zpochybňuje určité tradiční přístupy evropské levice, je užitečný, neboť když nic jiného, nabízí vynikající podnět k sebereflexi.

Původně jsem chtěl napsat něco v tom smyslu, že kniha je možná až příliš intelektuálská a pro „masy“ moc složitá k pochopení, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že ten, kdo chce přemýšlet o stavu naší společnosti, ji číst dokáže, a ten, kdo potřebuje jednoduché poučky, nepotřebuje číst Žižka.

Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška je rozhodně jednou z vůbec nejzajímavějších knih, jaké jsem kdy četl, a je důkazem toho, že filosofie může být úderná, pronikavá, čtivá a sexy, aniž by při tom ztratila cokoli na své hloubce.

Ukázka:

V Bídě filosofie (1847) Marx píše, že buržoasní ideologie si libuje v historizování: veškeré sociální, náboženské a kulturní formy jsou historické, nahodilé a relativní – všechny formy, vyjma jí samotné. Historie kdysi existovala, ale dnes už žádná není: "Ekonomové si vedou prapodivně. Existují pro ně jen dva druhy institucí, umělé a přirozené. Instituce feudalismu jsou instituce umělé, instituce buržoazie jsou instituce přirozené. Podobají se v tom teologům, kteří také rozlišují dva druhy náboženství. Všechna náboženství, která nevyznávají oni, jsou lidským výmyslem, kdežto jejich vlastní náboženství je zjevením božím. Když ekonomové tvrdí, že současné vztahy – vztahy buržoazní výroby – jsou přirozené, naznačují tím, že to jsou vztahy, v nichž se tvoří bohatství a vyvíjejí výrobní síly podle přírodních zákonů. Tyto vztahy samy jsou tedy přírodní zákony, nezávislé na vlivu doby. Jsou to věčné zákony, které musejí vždy řídit společnost. Dosud tedy byly dějiny, dnes už nejsou. Dějiny byly, protože byly feudální instituce, protože v těchto feudálních institucích nalézáme výrobní vztahy naprosto odlišné od výrobních vztahů buržoazní společnosti, které ekonomové vydávají za přirozené a proto věčné."  Nahraďme si slovo 'feudalismus' slovem 'socialismus' a přesně totéž můžeme prohlásit i o dnešních obhájcích liberálně-demokratického kapitalismu. (Str. 30-31)

ŽIŽEK, Slavoj. Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Praha : Rybka Publishers, 2011. 247 stran.