O filmu Pohádka o putování a o potřebách dětské duše

Snad každý z nás by si vzpomněl na nějaké filmy, které se mu v dětství doslova vpálily do duše a už tam zůstaly. Obvykle to nejsou klasické pohádky a jiné typické dětské filmy, ale spíše snímky, jež (jako by!) nebyly určeny divákovi toho věku a jež byly zhlédnuty jaksi omylem. Ale stály za to!

V mém případě to byly například filmy Zkouška pilota Pirxe, Herzovo Deváté srdce, pak jedna hororová inscenace ve slovenštině, z níž si pamatuji jen to, že se to odehrávalo v nějakém panském sídle, na němž lpěla nějaká kletba, jež mohla být zrušena jen tím, že v tom domě někdo umře, a v závěru umírala na zahradě před domem stará žena a kdosi volal “Doneste ju vnútri!“, pak sci-fi o tom, že ten, kdo zemře v epicentru jaderného výbuchu, je přenesen do jakési jiné dimenze a konečně animovaný film o obrovském domě, který byl asi chápán jako alegorie kapitalistického systému a v němž hrál důležitou roli papoušek... Lidi, pokud víte, jak se poslední tři zmíněné filmy jmenují, sem s tím! Zatím jsem to nevypátral. Zato sem však vypátral, už před několika lety, snímek, který mne v dětství ohromil asi nejvíc, a to sovětsko-československo-rumunskou koprodukční Pohádku o putování (Сказка странствий , 1982, režie: Aleksandr Mitta).

Mnoho lidí, kteří o Pohádce o putování píší, tvrdí, že to vůbec není pohádka, ale horor. To je a není pravda. Není to pohádka v tom smyslu, jak pohádky chápeme dnes, totiž jako uhlazené a čehokoli, co by mohlo ranit “křehkou dětskou dušičku“ zbavené, aseptické příběhy o tom, jak dobro zvítězí nad zlem. Je to však pohádka například ve smyslu původních Pohádek bratří Grimmů!

Pohádka o putování je v pravé řadě ovšem rozmáchlé epické dílo, které nepostrádá atributy temné fantasy a jež není vůbec prvoplánové, nýbrž sází na promyšlené a působivé symbolické sdělení, díky čemuž je to film, ke kterému se stojí za to vracet, protože v něm pokaždé objevíte něco nového. Bezpochyby jde o snímek, který je přínosem pro všechny věkové kategorie.

Oč se v něm jedná? V zemi plné velkých sociálních nerovností, žijí dva sirotci, dívka Marta a její malý bratříček Maj, jenž má zvláštní dar – je schopen vycítit zlato a to tak, že se mu v přítomnosti tohoto kovu dělá špatně. Přesto se však oba živí žebrotou a o vánocích, kdy příběh začíná, mrznou u vyhaslého krbu. Proč? Protože Marta nechce, aby její bratr trpěl, a instinktivně tuší, že by jim využití této schopnosti nic dobrého nepřineslo. Nicméně zpráva o této chlapcově schopnosti se dostala k lapkovi, který, v přestrojení za Dědu Mráze, Maje unese a se svým komplicem jej používá k hledání zlata. Marta se vypraví bratra hledat a setká se s lékařem, filosofem a po všech stránkách geniálním, ale současně v některých aspektech až dětsky naivním, renesančním učencem Orlandem, s nímž pak putuje po světě. A že ten svět stojí za to! Setkáme se s lidmi, žijícími v samolibém přepychu na obrovském drakovi, který se však, kvůli jejich nezřízené zpupnosti nakonec probudí, s oligarchickým světem, v němž se soudci vysmívají spravedlnosti, a pak se zemí stiženou strašlivou morovou ranou, jíž prochází žena v černém coby personifikovaná epidemie – zcela nezapomenutelné a velmi, velmi ponuře impozantní!

Snad ještě působivější je vývoj postav. Marta, zpočátku upnutá jen a pouze na nalezení Maje, si postupně uvědomuje, že musí převzít zodpovědnost i za jiné lidi v nouzi, Orlando se učí, že lidské vztahy a vzájemnost jsou stejně důležité, jako jeho geniální myšlenky, jimiž chce obohatit lidstvo, a Maj, inu, Maj je nakonec opravdu nalezen, ale to už je dospělý a jeho životní zkušenost se na něm krutě podepsala. Přesto však film končí působivou katarzí. Mohl bych to analyzovat, ale to bych musel přistoupit ke spoilerům a připravil tak budoucího diváka o momenty překvapení, což se mi nechce.

Spíše se zamyslím nad tím, že – ač jde o dílo sovětské provenience z roku 1982 – ve filmu nenajdeme žádnou utopii, žádnou spravedlivou společnost, moment nespravedlnosti a pýchy je ve filmu všudypřítomný. Pokud si ve filmu někdo žije dobře, je to na úkor někoho nebo něčeho jiného. Důraz je kladen na jednotlivce tváří v tvář nepřátelskému světu, přičemž smyslem není v tomto světě uspět, ale osvědčit svou lidskost. Působí to na mě dojmem, jako by tvůrci snímku chtěli sdělit, že se něco nějak neblaze zvrtlo, ale že přesto stojí za to vsadit na nemateriální hodnoty a lásku. Ukázková je v tomto směru scéna, kdy Orlando vyjevuje svým soudcům svou velkolepou vizi světa jako jednoho velkého organismu, jehož jednotlivé části by měly harmonicky spolupracovat a nikoli mezi sebou válčit, a soudci jej zcela ignorují a řeší s kuchařem, co jim má připravit k večeři.

Po herecké stránce je film rovněž kvalitní, celý film pochopitelně táhne skvělý Andrej Mironov v roli Orlanda. Z technického hlediska se nabízí otřepaná formule, že “na svou dobu je výborný“ – jistě, dnes máme digitální efekty atd., ale pořád je to vizuálně skvělý a působivý snímek, který by si ovšem zasloužil digitální remastering. Hudba je rovněž úžasná a chytlavá.

Film jsem viděl v osmdesátých letech česky, před dvěma lety rusky a včera opět česky. Myslím, že český dabing je velmi dobrý a potěší i taková maličkost, že je česky přezpívaná i píseň, jíž tam Marta zpívá – kdo by to dnes dělal? Vidět to v ruštině ale také stojí za to.

Nyní ještě v nadpisu slíbená úvaha o potřebách dětské duše. Jsem hluboce přesvědčen, že chránit dětskou duši před tím, co vnímáme v původních pohádkách jako kruté či dokonce sadistické (například utančení macechy k smrti v do ruda rozžhavených železných botách ve Sněhurce) je chyba. Nevěřím, že by to mohlo děti jakkoli zkazit, konec konců podíváme-li se na svět kolem sebe, nezdá se, že by eufeminizace pohádek jakkoli přispěla k jeho zlepšení. Pohádky jsou archetypické příběhy skrze něž se seznamujeme s vlastní duší, jež není ani jen černá ani jen bílá, a skrze tyto archetypy získáváme, už od dětství, přístup k sobě samým. Myslím, že Pohádka o putování mě jako dítě mnohému naučila a jsem jí za to vděčný. Zapůsobila na mě tak bezpochyby proto, že to není dílo, na nějž se hodí ono otřepané “ale to se stává jen v pohádkách“. Pokud totiž něco vnímáme jako “jen pohádku“, pak to nijak neutváří náš pohled na vnitřní i vnější skutečnost. Opravdu dobrá pohádka nemá být něčím, čemu ve skutečnosti nevěříme. Opravdová pohádka je příběh, jehož sdělení uvěříme až do morku kostí!