Will Eisner: Spiknutí – tajný příběh Protokolů (recenze)

Protokoly sionských mudrců, již dávno prokázané falzum, se staly neodmyslitelnou součástí konspiračního typu myšlení (jsou vlastně prvním velkým dílem novodobé konspirační literatury) a dodnes objevují ve fantaziích neonacistů, radikálních muslimů i šiřitelů mýtu o „Novém světovém řádu“.

Pikantní přitom je, že toto dílo samo vzniklo jako důsledek spiknutí, byť nešlo o spiknutí celosvětové, ale spíše upachtěně provinční. Kniha, jejíž recenzi právě čtete, se zabývá genezí tohoto pamfletu a činí tak netradiční a zajímavou formou vyprávění – totiž prostřednictvím komiksu.
Zde si dovolím malou odbočku. Komiks pokládám za zcela svéprávné médium schopné vypravovat silné příběhy způsobem, jenž nelze nahradit beletristickým popisem či filmovým vyprávěním. To si zřejmě uvědomili i intelektuálové a pokusili se tvořit “umění“ komiksovou formou, přičemž vůbec nepochopili, jak komiks funguje. Typickým příkladem je absurdně oslavovaný Maus Arta Spiegelmana, což je sice celkem dobrý příběh, ale co se techniky týče, je to komiks přímo prehistorický, neboť není ničím víc než jen obrázkovým seriálem. Jenže komiks není obrázkový seriál, tedy sled políček, ale žánr, který kreativně prokomponovává obraz a text tak, aby čtenáře vtáhl do děje. Splňuje tato kritéria Eisnerovo Spiknutí? Určitě ano. Rozhodně to není, co se formy týče, nic převratného, ale není to obrázkový seriál a to je dobře. Will Eisner (1917 – 2005) vytvořil toto dílo krátce před svou smrtí a je poznat, že není komiksový nováček a na rozdíl od Spiegelmana principy komiksového vyprávění dobře ovládá. Jeho černobílá kresba je dynamická, s náznakem karikatury, dobře ladí s vyprávěním a je s textem dobře prokomponovaná. Věřím tedy, že milovníka komiksu toto dílo rozhodně neurazí.
Opusťme nyní formu a zaměřme se na obsah, který je v tomto didakticky zaměřeném vyprávění přeci jen klíčovější. Autor si vytyčil úkol objasnit, jak Protokoly koncem 19. století vznikly na objednávku ruské tajné služby coby plagiát staršího satirického díla Rozpravy v pekle mezi Machiavellim a Montesquieuem, jež vydal v roce 1861 Maurice Jolly jako kritiku Napoleona III. (Jollyho osudem ostatně Eisnerův komiks začíná), jakou roli v tom hrál Matvej Golovinský, coby jejich sestavitel (o autorství v pravém slova smyslu nemůže být řeč), jak se šířily, jak bylo již v roce 1921 novináři britských The Times prokázáno, že se jedná o falzum, jak i přesto působily v rámci ideologie Třetí říše a jak jsou propagandisticky využívány dnes. Autor neopomněl ani srovnání textu Protokolů s Rozpravami v pekle, aby tak poukázal na místy zcela shodné formulace. Will Eisner vypráví celý tento tragický příběh ve světle nejnovějších výzkumů – málokdy se ostatně setkáme s komiksem, který by disponoval fundovaným poznámkovým aparátem. Nejde tedy o nějakou fabulaci, prakticky vše, o čem je v knize řeč, je podloženo kvalitními zdroji a proto i knihu samotnou lze za kvalitní zdroj považovat.
Otázkou zůstává, zda vydání této knihy může něco významně změnit. Lidé věřící konspiračnímu mýtu mohou vždy prohlásit, že vykonstruované nejsou Protokoly, ale jejich kritika apod. Osobně si ale myslím, že přeci jen může. Znám přinejmenším jednoho člověka, který byl ohledně Protokolů na vážkách (ve smyslu věty “Možná na tom něco je.“) a po přečtení Eisnerovy knihy uznal, že Protokoly jsou skutečně falzum. Tudíž: Zarytého věřícího v existenci židovského spiknutí tato kniha nepřesvědčí, ale spoustě dalších lidí umožní si celou tuto záležitost vyjasnit.
Nedávno jsem se zamýšlel nad tím, že mýtus je obvykle silnější a působivější než realita a to přesto, nebo spíš právě proto, že je z větší části založen na fikci, což je téma, k němuž se hodlám vrátit. Pokud je to mýtus, který člověku umožní pozitivně rozvinout vlastní potenciál a stát se lepším člověkem, je to zcela v pořádku, pokud je to však mýtus, který podněcuje nenávist a zcela reálně se spolupodílí na utrpení nevinných, je třeba proti němu razantně vystoupit. Mýtus o židovském spiknutí takovým destruktivním (ale také velmi silným a těžko vykořenitelným) mýtem je a jakékoli úsilí o minimalizaci škod, jež působí, je chvályhodné.
Eisnerova kniha, jakkoli didaktická, je čtivá a zajímavá a rozhodně je hodna čtenářské pozornosti.
EISNER, Wil. Spiknutí – tajný příběh Protokolů sionských mudrců. Praha : Academia, 2008. 148 stran. 227Kč.

Pikantní přitom je, že toto dílo samo vzniklo jako důsledek spiknutí, byť nešlo o spiknutí celosvětové, ale spíše upachtěně provinční. Kniha, jejíž recenzi právě čtete, se zabývá genezí tohoto pamfletu a činí tak netradiční a zajímavou formou vyprávění – totiž prostřednictvím komiksu.

Zde si dovolím malou odbočku. Komiks pokládám za zcela svéprávné médium schopné vypravovat silné příběhy způsobem, jenž nelze nahradit beletristickým popisem či filmovým vyprávěním. To si zřejmě uvědomili i intelektuálové a pokusili se tvořit “umění“ komiksovou formou, přičemž vůbec nepochopili, jak komiks funguje. Typickým příkladem je poněkud nesmyslně oslavovaný "Maus" Arta Spiegelmana, což je sice celkem dobrý příběh, ale co se techniky týče, je to komiks přímo prehistorický, neboť není ničím víc než jen obrázkovým seriálem. Jenže komiks není obrázkový seriál, tedy sled políček, ale žánr, který kreativně prokomponovává obraz a text tak, aby čtenáře vtáhl do děje. Splňuje tato kritéria Eisnerovo "Spiknutí"? Určitě ano. Rozhodně to není, co se formy týče, nic převratného, ale není to obrázkový seriál a to je dobře. Will Eisner (1917 – 2005) vytvořil toto dílo krátce před svou smrtí a je poznat, že není komiksový nováček a na rozdíl od Spiegelmana principy komiksového vyprávění dobře ovládá. Jeho černobílá kresba je dynamická, s náznakem karikatury, dobře ladí s vyprávěním a je s textem dobře prokomponovaná. Věřím tedy, že milovníka komiksu toto dílo rozhodně neurazí.

Opusťme nyní formu a zaměřme se na obsah, který je v tomto didakticky zaměřeném vyprávění přeci jen důležitější. Autor si vytyčil úkol objasnit, jak "Protokoly" koncem 19. století vznikly na objednávku ruské tajné služby coby plagiát staršího satirického díla "Rozpravy v pekle mezi Machiavellim a Montesquieuem", jež vydal v roce 1861 Maurice Jolly jako kritiku Napoleona III. (Jollyho osudem ostatně Eisnerův komiks začíná), jakou roli v tom hrál Matvej Golovinský, coby jejich sestavitel (o autorství v pravém slova smyslu nemůže být řeč), jak se šířily, jak bylo již v roce 1921 novináři britských The Times prokázáno, že se jedná o falzum, jak i přesto působily v rámci ideologie Třetí říše a jak jsou propagandisticky využívány dnes. Autor neopomněl ani srovnání textu "Protokolů" s "Rozpravami v pekle", aby tak poukázal na místy zcela shodné formulace. Will Eisner vypráví celý tento tragický příběh ve světle nejnovějších výzkumů – málokdy se ostatně setkáme s komiksem, který by disponoval fundovaným poznámkovým aparátem. Nejde tedy o nějakou fabulaci, prakticky vše, o čem je v knize řeč, je podloženo kvalitními zdroji a proto i knihu samotnou lze za kvalitní zdroj považovat.

Otázkou zůstává, zda vydání této knihy může něco významně změnit. Lidé věřící konspiračnímu mýtu mohou vždy prohlásit, že vykonstruované nejsou "Protokoly", ale jejich kritika apod. Osobně si ale myslím, že přeci jen může. Znám přinejmenším jednoho člověka, který byl ohledně Protokolů na vážkách (ve smyslu věty “Možná na tom něco je.“) a po přečtení Eisnerovy knihy uznal, že "Protokoly" jsou skutečně falzum. Tudíž: Zarytého věřícího v existenci židovského spiknutí popsaného v "Protokolech" tato kniha nepřesvědčí, ale spoustě dalších lidí umožní si celou tuto záležitost vyjasnit.

Nedávno jsem se zamýšlel nad tím, že mýtus je obvykle silnější a působivější než realita a to přesto, nebo spíš právě proto, že je z větší části založen na fikci, což je téma, k němuž se hodlám vracet. Pokud je to mýtus, který člověku umožní pozitivně rozvinout vlastní potenciál a stát se lepším člověkem, je to zcela v pořádku, pokud je to však mýtus, který podněcuje nenávist a zcela reálně se spolupodílí na utrpení nevinných, je třeba proti němu razantně vystoupit. Mýtus o židovském spiknutí takovým destruktivním (ale také velmi silným a těžko vykořenitelným) mýtem je a jakékoli úsilí o minimalizaci škod, jež působí, je chvályhodné. K tomu je ovšem také třeba dodat, že ne každá kritika politiky státu Izrael je projevem antisemitismu a konspiračních bludů. V tomto směru "Protokoly" nahrávají lidem, kteří by rádi svoji politiku imunizovali z titulu svého národního původu. Je vždy třeba umět zapojit kritické myšlení a rozlišovat, co je a co není mýtus. Což je někdy, pravda, dosti náročné. Nicméně o tom, že "Protokoly" jsou fikcí, jež začala žít svým vlastním životem a napáchala spoustu zla, soudný člověk pochybovat ve světle existujících důkazů nemůže.

EISNER, Wil. Spiknutí – tajný příběh Protokolů sionských mudrců. Praha : Academia, 2008. 148 stran. 227Kč.