Izrael vs. Palestina – komu fandím?

Neustále se setkávám se snahou natlačit mě silou mocí do pozice fanouška Palestinců proto, že nehoruji pro Izrael. Nezbývá mi než znovu zdůraznit, že tohle není dilema typu "buď a nebo". Já nemusím fandit ani jedné straně prostě proto, že mohu celý ten antagonismus vidět úplně někde jinde.

A skutečně jej někde jinde spatřuji: Vnímám to jako antagonismus mezi vládnoucími a ovládanými napříč oběma teritorii. Nejsem příliš ortodoxní marxista, ale Marxův postřeh, že způsob bytí určuje vědomí mi připadá naprosto přesný. Na obou stranách konfliktu najdeme ambiciózní jedince, kteří se realizují tím, že drží část společnosti v šachu a svádí „hrdinný“ zápas s „teroristy“ na druhé straně, a lidi, kteří jsou zataženi do války, jež jim přináší utrpení a současně neustále obnovuje obraz nepřítele. Pokud se nějaké společenství lidí cítí být sousední zemí permanentně ohroženo a pokud navíc kvůli té válce přišel o život někdo z jejich blízkých, je strašně snadné tyto lidi manipulovat prostě tím, že se v pravý čas vyeskaluje napětí, že se oživí ty či ony staré rány – a lidé v takové situaci prostě budou reagovat jako šikovně naprogramované stroje a z plna hrdla křičet do světa svou nenávist k nepříteli.

Konec konců se podívejme na naši „starou dobrou“ Evropu. Stále ještě nezmizel v souvislosti s Německem přízrak druhé světové války a kupříkladu téma odsunu sudetských Němců je i v třetím tisíciletí stále používáno jako sice trochu omšelá, ale pořád ještě použitelná politická karta. Podívejme se na bývalou Jugoslávii, kde po pádu komunistického režimu ožily dávné animozity a vyústily do hrůzných konců, jež máme v živé paměti. Jak by pak mohli jak Palestinci, tak Izraelci pohlížet na celý konflikt nezaujatě, objektivně a dialogicky, když nejen že není dlouho po válce, ale válka stále trvá?

Tudíž já rozumím lidem na obou stranách, dovedu si představit, jak to asi cítí, ale opravdu nejsem ochoten ten konflikt vnímat jako boj dobra se zlem, přičemž jednu stranu označím za dobrou a druhou za zlou. Oběťmi tohoto konfliktu jsou obyčejní lidé, psychologicky, materiálně, politicky a často i fyzicky. Nad celou oblastí se vznáší nesmírné trauma a ještě dlouho se na tom nic nezmění.

Na obou stranách jsou však také lidé, kteří se snaží vzniklou bariéru překonat a hledat nějaké humanistické řešení, ale zatím, celkem logicky, vítězí „jestřábi“, protože těžce vybudovaný kousek důvěry lze zbortit jako domeček z karet jedinou šikovnou provokací, a proto, že schopnost mentálně překročit okovy nacionalismu, tradic a vlastní víry směrem k nějakému vyššímu humanistickému ideálu vyžaduje hodně vzdělání, lásky k lidem a ochoty k donkichotství.

Nuže: Kde je tedy mé srdce a komu tedy fandím? Mé srdce je s obyčejnými lidmi uvězněnými na obou stranách v té válečné noční můře, a fandím lidem, kteří i uprostřed takto brizantní situace, rovněž na obou stranách, hledají cesty k míru, neboť právě oni jsou pro mne těmi bojovníky, kteří si zaslouží můj obdiv, mou úctu a mé modlitby!

K této glose můžete diskutovat přímo pod článkem,

nebo také anonymně, ale pouze slušně a k věci, ZDE.