Druhé kolo prezidentských voleb z hlediska duchovního

Velké množství voličů vnímalo druhé kolo českých prezidentských voleb jako volbu menšího zla - a já mezi ně patřil. Vskutku jsem přesvědčen, že se jednalo o vyhánění čerta ďáblem, a myslím, že je třeba duchovní aspekty obou „ďáblů“ rozebrat.

(Chci-li o obou kandidátech postoupivších do druhého kola pojednávat z hlediska spirituálního, je třeba, abychom v tom neměli guláš, pominout hledisko politologické, prosím tedy laskavého čtenáře, aby tuto skutečnost vzal v potaz.)

Zatímco démonický aspekt Miloše Zemana mi byl zjevný již od počátku a byl hlavním důvodem, proč nebyl mým favoritem v prvním kole volby, démonický aspekt Karla Schwarzenberga jsem si uvědomil až v onom ďábelsky provedeném finiši prvního kola, jež učinilo někdejšího favorita Fischera „třetím vzadu“. Běhal mi z toho mráz po zádech, vážně jsem se obával, že se podaří „Karla“ na Hrad skutečně protlačit, a věděl jsem také, že ve srovnání s ním je Zeman zlo jednoznačně menší.

Nyní je třeba odbočit a co možná nejsrozumitelněji pojednat o tom, že existují dva druhy zla, které křesťanství nešťastně směšuje a oba připisuje jednomu mýtickému aktérovi - Satanovi (a jeho démonům). Prvním druhem zla je zlo, které lze označit jako „satanské“ a jeho základním rysem je zpupnost, hybris. Hybris (ὕβρις) znamenala v řeckém starověku navenek projevovanou pýchu, domýšlivost a aroganci, vyzývavé, drzé jednání a vystupování, jež nutně vyvolá trest bohů, který pak postihne celou společnost. Původ slova se odvozuje od předpony hyper- a slovesa jít, kráčet; označovalo tedy něco jako překročení mezí, zacházení příliš daleko.

Tento druh zla dobře ilustruje kupříkladu křesťanská koncepce sedmi smrtelných hříchů (pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost). Ty souvisejí s chápáním ďábla jako svůdce, pokušitele a lháře. Přesto všechno se však jedná o zlo, jemuž je možné lidsky porozumět, které lze pochopit - a také odpustit. Je to zlo z tohoto světa. Třeba z jeho temných a páchnoucích zákoutí, uliček hříchu, z jeho podsvětí (označování sféry zločinu jako „podsvětí“ je velmi výstižné!), ale pořád z tohoto světa.

Existuje však ještě další dimenze zla – zlo, jemuž současní mágové zkoumající zapovězené sféry říkají zlo „meonické“ (z řeckého „to me on“ - „nebytí“). Je to zlo, jehož ďábelskost spočívá v blasfemickém skloubení existence a neexistence, respektive jde o neexistenci oděnou zdáním bytí. Jean Paul Sartre napsal: „Nicota obchází bytí. To znamená, že bytí nemá žádnou potřebu nicoty, má-li být uvažováno, a my můžeme vyčerpávajícím způsobem prozkoumat jeho ideu, aniž najdeme sebemenší stopu po nicotě. Ale na druhé straně nicota, která není, může mít jen propůjčenou existenci a získává tak své bytí z bytí. S nicotou jejího bytí se setkáváme pouze uvnitř hranic bytí a totální zánik by neznamenal nastolení říše ne-bytí, ale naopak současný zánik nicoty. Nebytí existuje pouze na hranici bytí.“

Vidíme zde, jak těžko se s tímto fenoménem pojmově nakládá, nicméně je intenzivně pociťováno a reflektováno zejména v umění posledních staletí. Moment průniků nicoty, meonu do bytí stvárnil Tolkien ve své představě nazgûlů, z nichž vysály všechno bytí prsteny moci, Pratchett v podobě Věcí z podzemních rozměrů (Things from the Dungeon Dimensions), jež vcházejí do světa a berou na sebe podoby těl náhodně a neorganicky seskládaných částí bytí/bytostí, spadají sem mozkomoři (dementors) z knih a filmů o Harrym Potterovi, rozkladný vliv nicoty je hlavním motivem Nekonečného příběhu atd.

Vynikajícím filmovým zobrazením tohoto druhu zla je upír v Murnauově slavném snímku Nosferatu – entita, jež připomíná loutku, je zcela bez emocí a smrt se šíří spíše kolem ní, než že by jej sama způsobovala. Není to vášněmi zmítaný Dracula jiných filmů, je to kus nicoty jaksi automaticky a mechanicky se prožírající bytím.

V díle H. P. Lovecrafta nacházíme motiv nemyslícího, idiotského démonského sultána Azatotha, jenž tančí za divoké kakofonie fléten ve středu všeho bytí, zde již dostává metafyzika zla jako hybris a zla jako meonu vysloveně dialektické rysy. A vskutku tato dvě zla nejsou zcela oddělena, je možné skrze první projít až k propasti nicoty druhého.

Pokud jde o reálné příklady z dějin, pak sem spadá především neosobní, mechanické zlo páchané ve vyhlazovacích táborech, zlo, které již nelze vysvětlit ani pomocí jakkoli zvrácené rozkoše těch, kdo jej páchají, zlo páchané pod nápisem "Práce osvobozuje"... Děje-li se toto zlo, jedná se o zlo, o němž lidé říkají, že jej nedokáží pochopit. Holocaust právem způsobil evropskému myšlení šok! Tento druh zla mimochodem není nějakým zlem o sobě, protože "o sobě" prostě, coby nicota, neexistuje. Je zlem právě v interakci s bytím.

Načrtli jsme tedy zlo jako hybris a zlo jako meon, podívejme se nyní na portréty obou kandidátů:

Toto je Miloš Zeman (ve společnosti démonů z městečka Twin Peaks):

Je to velice povedená koláž. Miloš Zeman je zobrazen (zvláště rozumíme-li kontextu Městečka Twin Peaks) jako pokřivený, démonický a perverzní a sedí na něj psychoanalytická charakteristika z pera Tomáše Rektora. Miloš Zeman překrucuje realitu, často si vymýšlí nebo přímo lže, je narcistický, pompézní, pyšný, domýšlivý, arogantní a drzý. Obava, že „vyvolá trest bohů, který pak postihne celou společnost“, je v jeho případě vskutku namístě. Miloš Zeman reprezentuje hybris jako málokdo jiný. Nicméně stále je pochopitelný, srozumitelný a zůstává člověkem. Mezi předvolebním obrazem Miloše Zemana a skutečným Milošem Zemanem nebyl nijak zvlášť velký rozdíl – nebyl zde prostě proto, že Miloš Zeman je příliš ješitný na to, aby výrazně upozadil svou vlastní osobnost ve prospěch politického zisku.

Toto je „Karel“:

Záměrně píši „„Karel““, protože se skutečným Karlem Schwarzenbergem má jen málo společného. Daleko spíš je to démonická entita meonické povahy vyvolaná z Propasti marketingovými mágy. Všimněme si, že tak, jako Pratchettovy Věci, slučuje organicky neslučitelné (punk a aristokracii). Dalším, ještě zjevnějším démonickým rysem této entity je schopnost dělat z inteligentních lidí blábolící idioty („Karel“ je v tomto smyslu něčím na způsob jakéhosi démonického kojence!) prozpěvující popěvky, jež nemají daleko ke kakofonii Azatothových flétnistů:

Filosoficky řečeno je „Karel“ dokonalé simalukrum, vyprázdněný obraz, pouhá forma bez obsahu, do bytí oděným nebytím. Co je vůbec ze skutečného Karla Schwarzenberga v „Karlovi“? Roztomilé „žbrblání“, usínání... a to je vlastně asi všechno. Skutečný Karel Schwarzenberg výrazně "prorazil" své simulakrum asi jen jednou – když se, bezpochyby zcela upřímně, vyjádřil k Benešovým dekretům. To se „Karlovi“ určitě nelíbilo.

Dumám, zda si skutečný Karel Schwarzenberg uvědomuje, jaké síly byly v jeho jménu vyvolány a co by případný úspěch udělal s jeho duší, respektive s tím, co z ní ještě zbývá, protože řádný kus z ní nejspíš pohltilo simulakrum vyvolané před parlamentními volbami v roce 2010 v rámci kampaně TOP09.

Proč jsem se rozhodl dát přednost hybris před meonem? Učinil jsem tak proto, že trest bohů, který pak postihne celou společnost, hrozí v obou případech, ale v případě přivolání meonických sil bývá mnohem horší (dobře lze srovnat třeba dopad Mussoliniho hybris na Itálii a Hitlerovy zničující negace na Německo). Nutno dodat, že si nemyslím, že by „Karel“ na Hradě rozpoutal v naší zemi nějaké peklo, naštěstí skutečně český prezident nemá zase takový vliv, ale Zeman je v této pozici rozhodně mnohem bezpečnější.

Dalším podstatným důvodem je skutečnost, že v mýtech setkáváme s rozlišením těchto dvou druhů zla, přičemž ono satanské zlo může být účinným protivníkem toho meonického. Konkrétně v mytologii staroegyptské je znám Apop/Apofis, had temnoty a chaosu, jehož zabíjí (a to ve službách slunečního boha Re během jeho pouti noční stranou reality) Sutech/Set, vrah Usírův/Osiridův a jeden z předobrazů pozdější náboženské koncepce Satana. Konec konců představuje-li Satan hybris, tedy život, či bytí vůbec, přes míru, a meon naopak privaci bytí, jsou vlastně přirozenými soupeři.

Česko mělo lepší možnosti, než se rozhodovat mezi dvěma démony. Během kampaně před prvním kolem jsem se trochu obával Jana Fischera, Vladimíra Franze a především Tomia Okamury z podobného důvodu, jako v případě „Karla“ – tedy že se jedná o evokaci simulakra, ale ani v jednom případě nebyla hrozba tak zásadní, jako v případě „Karla“. Potěšilo mne, když jsem dodatečně zjistil, že se našli i další lidé, v nichž vyvolával „Karel“ podobné pocity úzkosti (což je existenciální reakce na nicotu!) jako u mě.  

V den prvního kola voleb jsem vytáhl z poštovní schránky předvolební leták Přemysla Sobotky. Líbil se mi. Kandidát v něm jasně napsal, jaké hodnoty zastává a co prosazuje - a vyzval voliče, kteří vidí svět stejně, aby jej volili. To bylo velmi, na politika přímo obdivuhodně!, fér. Moje názory se s jeho sice v naprosté většině bodů neshodovaly, ale získal si tím můj respekt, protože takto si představuji poctivě vedenou politickou kampaň, nikoli v tom, co předvedl tým Karla Schwarzenberga, ale i Miloš Zeman.

Nemyslím si ovšem, a nechtěl bych, aby to bylo tak pochopeno, že všichni, kdo volili Karla Schwarzenberga, volili "Karla", tedy simulakrum. Uvědomuji si, že pro některé pravicové voliče loajální TOP09 byl tento kandidát akceptovatelný prostě jako představitel jimi favorizované politické strany, pro jiné byl Miloš Zeman z různých (a často dobrých) důvodů natolik nepřijatelný, že volili Schwarzenberga jako menší zlo, aniž by přitom propadli "prokarlovské" hysterii atp. Přesto si troufám tvrdit, že rozměr "karlománie" byl dostatečně velký na to, aby byl v této souvislosti jednoznačně signifikantní.

Takže máme na hradě démona, který je menším zlem. To opravdu není žádná výhra, bylo by krásné, kdybychom konečně dospěli k politice jako střetu srozumitelně formulovaných idejí, mezi nimiž se voliči racionálně rozhodují, ale zdá se, že zatím budou vyhrávat spíše ďáblové, kteří budou umět dobře hrát na naše city. A pakliže takovým sugestivním vlivům podléhají i lidé, o kterých lze předpokládat, že mají nějaký rozhled a přehled, obávám se, že na změnu k lepšímu budeme čekat ještě dlouho.

O tomto článku můžete diskutovat přímo pod ním,

nebo i anonymně a bez přihlášení, ale jen slušně a k věci, ZDE.