Nechtějme být nejlepší

Posedlostí současné narcistní doby umocněné hyperindividualistickou ideologií neoliberalismu je kult nejlepších a nejschopnějších a z toho plynoucí frustrace a neurotičnost těch, kteří na takovou metu nemohou dosáhnout, což jsou, statisticky vzato, v podstatě všichni.

Jan Keller se tohoto tématu dotýká v jedné své přednášce, v níž poukazuje na fakt, že být třeba sedmý nejlepší na světě v nějaké sportovní disciplíně je skoro totéž, jako nebýt úspěšný vůbec. Lidé jsou dnes kultem nejlepších leckdy tak zaslepeni, že vůbec nejsou schopni registrovatkompetenci, tedy schopnost člověka být v něčem dobrý, vnímají pouze extrémy. Důsledkem toho je, že příliš mnoho našich bližních spadá do sféry lidí, vůči nimž trpíme kulturně vypěstovanou slepotou aniž bychom si uvědomovali, že jsou pro naše životy často mnohem důležitější, než celebrity libovolného druhu.

Tato slepota tedy vede k tomu, že často ignorujeme jinak zjevný fakt, že pro společnost je hodnotnější kompetentní vědec, byť není nositelem Nobelovy ceny, kompetentní lékař, byť není hvězdou na slavné klinice, dobrý umělec, byť nevítězí v uměleckých soutěžích, kvalitní novinář, byť není ověnčen Pulitzerovou cenou, kompetentní řemeslník, byť svou práci nepovýšil na umění, a v neposlední řadě každý dobrý rodič!, než člověk, který je nejlepší na světě v pojídání švestkových knedlíků na čas či v nějaké jiné pitomosti z Guinessovy knihy rekordů.

Jak jsem již napsal, posedlost nejlepšími je neurotizující: K tomu, aby byl člověk v něčem nejlepší, je zapotřebí souhra tří faktorů, z nichž jen jeden jsme schopni reálně ovlivnit:talentu, úsilí a štěstí. Ovlivnit můžeme samozřejmě úsilí, pokud jde o talent, pak je vhodné umět reálně vyhodnotit, kterým směrem má smysl se ubírat. Ale i sebevětší talent a heroická píle mohou ztroskotat na tom, že člověk prostě není v pravou dobu na pravém místě. Prakticky vzato, jak jsem předeslal v úvodu, pravděpodobnost dosažení vrcholu v nějaké oblasti je velmi nízká, protože konkurence je příliš početná.

Má to tedy znamenat, že nemáme usilovat o to, abychom byli nejlepší? Ano, přesně to to znamená. Člověk nemá usilovat o to být nejlepší, protože bude téměř jistě zklamán a v důsledku frustrace pak leckdy nebude ani dobrý. To, oč máme usilovat, není být nejlepší, ale být co možná nejlepší v tom, co děláme.

Zatímco člověk, který chce být nejlepší, vzhlíží směrem ven k nějakému nedosažitelnému idolu, ten, jenž usiluje být co nejlepší, hledí (aniž by vzhlížel) směrem dovnitř na své schopnosti a usiluje o jejich rozvoj. Takový člověk má pak veškeré předpoklady být dobrý v tom, co dělá, a také malou, nicméně reálnou naději dosáhnout met nejvyšších.

Snaha být nejlepší je dle mého soudu skutečně motivující jen pro dva typy lidí – jednak pro ty, kteří hledají nějakou niku, v níž by mohli ostatní překonat (což je obvykle oblast naprosto neužitečná a panuje v ní malá konkurence – viz zmíněné pojídání knedlíků), jednak pro psychopaty, protože ti jsou imunní vůči úzkosti a neurózám a disponují neotřesitelnou sebedůvěrou. Potíž je v tom, že nepsychopatický člověk vzhlížející k úspěšnému a často velmi charismatickému psychopatovi (třeba v oblasti finančnictví či politiky, kde se psychopatům obzvláště daří) prostě nemá sebemenší šanci daného psychopata efektivně napodobit, protože prostě nedisponuje psychopatickým mozkem a bude-li soupeřit s psychopaty jejich vlastními prostředky, psychopati vždy vyhrají. Nepsychopatický člověk prostě musí volit, aby obstál, jiné strategie než psychopat, z čehož mimo jiné plyne, že nepsychopat by měl uvědoměle ignorovat některé typy motivačních příruček.

Proto vám, vážení čtenáři, nepatříte-li ovšem mezi psychopaty, do nového roku přeji, abyste byli co možná nejlepší v tom, co děláte, těšili se z toho a nepodléhali frustraci tváří v tvář těm, kterým se poštěstilo být úspěšnější než jste vy, a už vůbec se nenechali rozhodit těmi, kterým se nepoštěstilo nic a vybíjejí si na vás svou vlastní frustraci. Hodně zdaru!