Váš blog i článek ve zpravodajství vyvolal velkou odezvu. Případ bohužel není ojedinělý  http://www.hlavnespravy.sk/pozrite-sa-ako-sa-eutanazia-v-belgicku-stala-nastrojom-cynickeho-vyvrazdovania-smutnych-ludi/529765

Proč se již ani mladí lidé nedokáží těšit ze života?

Odpověď je třeba rozdělit na dvě části:

1) Spousta lidí má problém těšit se ze života a není na tom nic patologického. Je to přirozená reakce citlivějších jedinců, mě nevyjímaje, na současný neutěšený stav světa. Ne snad, že by současný stav světa byl důvodem k těžkým depresím a sebevražedným myšlenkám, ale k radosti fakt nepřidá. Je prokázáno, že výskyt reaktivních depresí je větší v zemích, kde jsou hodně rozevřené nůžky mezi bohatými a chudými. Tyto deprese mohou, ale nemusí přerůst v těžkou depresi (obvykle nepřerostou).

2) Lidé, kteří jako Laura, trpí těžkou depresí, nemají "problém těšit se ze života", ale trpí vážným onemocněním mozku, na které umírá cca 20% takto nemocných lidí. Tato nemoc postihuje lidi všech sociálních vrstev, včetně lidí úspěšných, kterým z hlediska okolí "nic nechybí". Viz například u nás herci Miloš Kopecký a Marek Vašut, nebo spisovatel William Styron, jehož knížku Viditelná Temnota vám vřele doporučuji k přečtení. Předpokládá se, že rekurentní deprese (opakující se těžké depresivní epizody) a bipolární porucha (kromě těžkých depresí se vyskytují epizody mánie nebo hypománie), jíž trpěl právě Miloš Kopecký, jsou geneticky podmíněné a trpí jimi cca 1% populace. Přesné příčiny vzniku známy dosud nejsou, onemocnění obvykle (ale ne vždy) vypukne jako následek velkého stresu, ale - a to je podstatné - způsobují změny mozku, které lze pozorovat - konkrétně úbytek tkáně hippocampu. To je jistě i případ mladé Laury. Toto onemocnění může vypuknout kdykoli, nejčastěji 20. roku života, ale může to být i dříve i později. Otázka, proč se člověk trpící těžkými depresemi nedokáže radovat ze života je analogická otázce, proč člověk trpící svalovou dystrofií nemůže běhat.

Jak už tady tak trochu zaznělo, ona je otázka, zda nechráníme lidský život až příliš. Ano, je potřeba chránit lidská práva a životy. Ale, zase, na druhou stranu, určitě ne za každou cenu.

Až doposud jsem nevěděl, že je možné vykonat euthanasii u psychicky nemocného člověka, a tato představa mě děsí. Jak může nějaký lékař tvrdit, že je takový člověk nevyléčitelně nemocný? V přímém ohrožení života není a šance, že mu někdo dokáže pomoci, tu vždycky je. Psichiatři by si měli být vědomi toho, že nejsou zdaleka jediní, kteří mohou takovým lidem pomoci.

Inu, na druhou stranu o tomto případu opravdu nevíme mnoho. Jinak člověk trpící těžkou depresí rozhodně v přímém ohrožení života je, ale o to tu neběží, přímé ohrožení života není důvod k euthanasii. Ale to bych opakoval to, co je v článku.

Život je komoditou každého člověka, takže s ním může dle libosti nakládat. Společnost mu nemá do toho co mluvit. Zde je však požadavek na společnost, aby jednotlivci pomohla života se zbavit. Společnost má právo odmítnout. Nelze nikoho nutit, aby zabil druhého. Nicméně dát někomu prášek, aby ho sám spolknul, nebo stříkačku s jedem, v tom bych problém neviděl.

"Komodita je zboží, které je na trhu obchodováno bez rozdílů v kvalitě. Dodávky od různých dodavatelů jsou vzájemně zastupitelné."

Jsem hluboce přesvědčen, že lidský život není a nesmí být komoditou a to ani v metaforickém smyslu.

Jinak podání smrtícího léku je v rozporu s klasickou Hippokratovou přísahou, to, jakým způsobem je fakticky provedena aplikace není z etického hlediska zase tak podstatné.

Treba ta holka nemela dost peenez na kvalitni lecbu. Zbylo jjen na advokata a euthanasii

Belgie je jednou z nejbohatších zemí světa a pokud je možná kvalitní léčba u nás, je možná jistě i tam. V tom bych problém opravdu neviděl.

Jistě to stojí za polemiku. Ale já bych ještě v tom rozsahu jak je euthanasie využívána dnes spoléhal na zodpovědný přístup lékařů a jejich etiku.

Pakliže ta duševní nemoc vysloveně nečiní pacienta nesvéprávným tak, by měl mít možnost tohoto řešení. Samozřejmě po posouzení, zda jeho stav není jen dočasnou poruchou a předchozí léčbě.

Nutno si i uvědomit, že nepovolení euthanasie ještě neudrží toho člověka při životě. Myslím, že většina sebevražd je projevem deprese. A poukázal bych i na případy, kdy takto nemocný člověk sebou vezme i ostatní (např. viz nedávný případ toho pilota dopravního letadla...)

Případy, kdy člověk nemocný těžkou depresí s sebou vezme i někoho dalšího, jsou extrémně vzácné. Za většinou sebevražd ovšem skutečně deprese stojí, to je pravda, a je pravda, že je vysoká pravděpodobnost, že by Laura spáchala sebevraždu tak jako tak. To ovšem není odpověď na otázky které si v článku kladu.

Cynik by rekl, ma se cekat az nekdo skoci z okna? Kdo to ma potom uklizet. Prave se to stalo v jednom sousednim dome.

Je pravda, že je vysoká pravděpodobnost, že by Laura spáchala sebevraždu tak jako tak. To ovšem není odpověď na otázky které si v článku kladu.

Autor jde do hloubky a za mě velká karma. Přesto, že chápu člověka s depresí toužícího z ní jakkoliv uniknout, jsem proti eutanazii obecně. Zastávám názor, že pokud porušíme premisu, že lidský život je v celé své podstatě svatý, řežeme si pod sebou větev, na níž naše civilizace stojí od počátku. Kdo bude pak na řadě další...? Ale co mě zcela dostalo, že rodina Laury její jednání chápe. Láska inklinuje ve své podstatě k životu, ne ke smrti.

Obrovská láska bez výhrad inklinuje k tomu, že nedokážete bezcitně sledovat utrpení svého blízkého. A v tom případě berete jeho smrt jako vysvobození (pro něj samozřejmě). Když vidíte jak trpí, jak mu "život" vlastně ubližuje tak berete jeho smrt jako menší zlo.

Podle mne by takové případy měl řešit institut předběžného souhlasu s euthanasií, kde by byla podmínka naprostého duševního zdraví v době podpisu souhlasu a nepochybně i plnoletost. Je to podobná situace, jako když má člověk po nějaké nehodě vážně poškozen mozek a v dané chvíli již není schopen sám o sobě rozhodovat. Pokud by měl pro takový případ podepsán předběžný souhlas s euthanasií, mělo by se podle něj postupovat. Něco takového by vylučovala situace, kdy je člověk duševně nemocen ještě před dosažením plnoletosti a nemůže tedy podepsat předběžný souhlas.

P.S.

To ovšem vyvolává další otázky: Člověk po úrazu mozku, mrtvici apod. může být "někdo jiný", než kým byl v době, kdy dával souhlas, může být trvale a nevyléčitelně postižený, ale i přesto může v takovém stavu chtít žít navzdory tomu, co si myslel před tím. 

Pokud jde o ty duševní nemoci, pak tam je to ještě mnohem komplikovanější, protože zde neexistuje jasný předěl. Je pro mě třeba obtížně představitelné, že by vůbec někdo dával předběžný souhlas k tomu, že pokud začne trpět těžkou depresí, může být legálně usmrcen. Prostě mi to celé připadá jako něco jiného než jako předběžný pokyn neudržovat při životě ve vegetativním stavu na přístrojích.

Já odmítám eutanázii právě proto, že mám pochybnosti o tom, zda těžce nemocný člověk (ať už fyzicky nebo duševně) otupělý svou nemocí se může rozhodnout opravdu svobodně. Obávám se, že by místo něho fakticky rozhodoval zdravotní personál nebo příbuzní. Aby to nekončilo tak, že sestřička přijde k pacientce, usměje se na ní, pohladí po tváři a řekne: "Babičko, tady to nám podepište. Pan doktor vám pak píchne injekci a bude vám dobře."

Vcelku souhlasím: Někdo by řekl, že je to argumentace "šikmou plochou", ale realita ukazuje, že takový vývoj událostí možný skutečně je.