Současné Japonsko – země ateistů či věřících?

V textech tzv. "nových" či "angažovaných" ateistů se současné Japonsko čas od času objevuje, obvykle po boku skandinávských zemí, jako vzor a jako ukázka toho, jak produktivní, úspěšná, moderní a zdravá je sekulární či dokonce přímo ateistická společnost, oproti nejrůznějším společnostem, v nichž panuje náboženské tmářství.

Jenže je tomu opravdu tak? Je Japonsko opravdu zemí ateistů? Nebo se při interpretaci religiozity Japonců dopouštíme omylu, když přenášíme původem křesťanské představy spojené s myšlenkou exkluzivity a doktrinálního pojetí víry, do kultury, jež tyto věci vnímá úplně jinak?
V následujícím textu převyprávím část přednášky Mgr. Jakuba Havlíčka, PhD. (z cyklu Šintó a moderní Japonsko), o jehož odborných kvalitách nemám pochyb (jistě by bylo možné uvedené informace ozdrojovat, ale toto je populární a nikoli odborný text).
Na otázku po náboženské příslušnosti odpovídá cca 30% Japonců, že jsou praktikujícími buddhisty, 3,4% jako náboženství deklaruje šintó, 1,5% křesťanství. 65% Japonců deklaruje, že jsou bez vyznání. Má tedy vůbec smysl zabývat se šintó, vypadá-li to, že je na vymření?
Jenže když se podíváme na výsledky výzkumů, které zjišťují náboženskou praxi, zjistíme, že:
90% Japonců navštěvuje ročně rodinný hrob, což je buddhistická tradice provázaná s kultem předků.
Přes 80% Japonců (90 milionů) se účastní buddhistických obřadů.
Přes 90% Japonců (115 milionů) se účastní obřadů šintó.
60% Japonských rozšířených rodin vlastní bucudan, buddhistický oltář s tabulkami ihai, jež jsou součástí kultu předků, a na tento oltář přinášejí obětiny.
40% rodin vlastní domácí oltář šintó zvaný kamidana, a také na tento oltář jsou přinášeny obětiny.
Když se současného Japonce zeptáte “Jste šintoista nebo buddhista?“ či “Jste věřící?“, zpravidla jej zmatete, nejspíš odpoví, že ne, že není věřící. Když se jej pak zeptáte, jestli má omamori (ochranný amulet), téměř jistě nějaký mít bude, často i několik.
Jak je to možné? Předně je třeba připomenout známou skutečnost, že japonská kultura (stejně jako čínská a mnohé jiné) nepoužívá západní pojetí náboženské exkluzivity. Z výše uvedeného je zjevné, že většina Japonců se účastní jako šintoistických tak buddhistických obřadů.
Problém s přihlášením se k náboženství spočívá v rozdílném pochopení pojmů v naší a japonské kultuře. Japonský výraz pro náboženství (což je to, nač což většina Japonců odpovídá záporně), je šúkjó, který se do japonského prostředí dostává až od poloviny 19. století v souvislosti s křesťanstvím. Japoncům činí problém přihlásit se k šúkjó. Řada Japonců to má spojené se sektami neblahé pověsti, je to termín, který vzbuzuje rezervovanost. Slovo šúkjó je složeno ze dvou slov: šú – škola (náboženská), sekta, denominace, a kjó – učení, doktrína. Šúkjó je tedy učení nějaké náboženské skupiny, v něž je možno věřit. Proto se hodí pro různé sekty či třeba pro japonské křesťany, nikoli však pro tradiční japonskou religiozitu, která nikdy nebyla založena na doktríně, na víře v nějaká dogmata, ale na praxi.
Podobné je to, když se budeme ptát na víru – šinkó. I zde se setkáme s odmítavou reakcí. Většina Japonců řekne, že nevěří v existenci božstev, které uctívají. Jde o to, že problém reálné existence božstev (ať už buddhistických nebo hinduistických) Japonci prostě neřeší, oni se na ně prostě obracejí v situacích, kdy je to třeba, v situacích, jež vyžadují potřebu určité akce. Z historických dokumentů vyplývá, že náboženství je v Japonsku spíše než otázkou doktrín a věr otázkou sociokulturní příslušnosti (nejedná se tedy o nějaký novodobý fenomén související třeba se sekularizací – pozn. Kojot).
Pokud přijmeme jako definici náboženství to, že se jedná o nějakou praxi spojenou s komunikací s duchovními či mimo-lidskými bytostmi, pak – navzdory odpovědím na otázku příslušnosti k šúkjó – většina Japonců religiózní je.
O čem nevypovídají zkušenosti s adoptovanými dětmi romského původu
Vzhledem k vyhrocené atmosféře související s děním ve Šluknovském výběžku se v roce 2011 vyrojilo množství nejrůznějších komentářů na téma Romové a mezi nimi i otázka nakolik jsou ty které „neblahé“ vlastnosti Romů dány geneticky.
Konkrétně byla diskutována údajná genetická inferiorita Romů v oblasti inteligence a jako příklad byla uvedena adopce dětí romského původu a problémy s nimi, konkrétně pak neblahá zkušenost spisovatelky Terezy Boučkové.
V této souvislosti mám potřebu upozornit na skutečnost, že zapojíme-li kritické myšlení, uvidíme, že vyvozovat o Romech nějaké obecné závěry na tomto základě, je mnohem spornější, než jak se to na první pohled jeví.
Pomiňme nyní neexistenci statistiky (aspoň o ní nevím) a přijměme za bernou minci hypotézu, že adoptované děti romského původu opravdu jsou problematičtější, než adoptované děti jiného původu. Je to docela dobře možné. Vypovídá to však opravdu nutně něco o údajné genetické inferioritě Romů? Podívejme se, co všechno (vlastně ne všechno – nevěřím, že se mi podaří postihnout všechny faktory) zde může být ve hře. Stačí se podívat do toho rozhovoru a člověk, kterému to aspoň trochu myslí, okamžitě pozná, kde je patrně největší problém: Kluci byli adoptováni v jednom roce věku. Rok citové deprivace v kojeneckém ústavu je zde dle mého názoru ten nejvážnější problém, nikoli geny. Netvrdím, že geny nehrají roli, ale ty téměř jistě nezpůsobily citovou oploštěnost, jež zřejmě stojí v pozadí neschopnosti matky mít na adoptované děti formující vliv. Kdybych měl adoptovat dítě, pak právě délka absence vztahu novorozence s matkou by pro mě představovala rozhodující kritérium. Každý týden navíc prohlubuje nevratné psychické zmrzačení dítěte. Není náhodou, že se pokládá za vhodnější, když dítě vyrůstá v problematické či dokonce defektní rodině, než když je v kojeneckém ústavu a pak dětském domově (byť je tam materiálně mnohem lépe zajištěno). I matka-narkomanka (kupříkladu) je pro dítě lepší než ošetřovatelka v ústavu. Odebírání dětí z důvodu chudoby rodičů je pak už úplná zhovadilost. Vzhledem k tomu, že lze předpokládat, že děti romského původu čekají na adopci déle než děti neromského původu, je třeba tento faktor, který jinak s etnickým původem vůbec nesouvisí, brát v této záležitosti jednoznačně v potaz. Proto pokud chceme srovnávat duševní schopnosti adoptovaných dětí romského a neromského původu, museli bychom je srovnávat u dětí, jež na adopce čekaly přibližně stejnou dobu.
Dále je třeba ohledně těch vrozených vlastnosti, a to včetně výše inteligenčního kvocientu, poznamenat, že zde hraje významnou roli chování matky v době těhotenství. Například to, jestli kouří, pije alkohol nebo bere jiné drogy atd. To způsobuje vrozené, nikoli však genetické, handicapy, jako je třeba lehká mozková dysfunkce. Jinak řečeno: Ne vše, co je vrozené, je genetické! Prenatální vývoj je třeba brát v potaz. Bylo by třeba vyzkoumat, jak ovlivňuje kultura daného etnika to, jak zodpovědně či nezodpovědně se budoucí matky v problematické sociální situaci (tedy matky, jejichž děti bývají nejčastěji adoptovány) v těhotenství chovají. A vlastně i obecně to, zda se důvody, proč jsou děti dávány k adopci, u různých etnik neliší – tradiční romská kultura je navíc silně prorodinná a vzdání se dítěte není jejím typickým znakem, právě naopak – v tom případě je zde třeba brát v potaz okolnosti, proč bylo rodičce dítě odebráno nebo proč se jej sama vzdala. Obecně lze říci, že lze oprávněně uvažovat o tom, že biologické matky adoptovaných dětí jsou méně zodpovědné než je průměr populace. I kdyby míra nezodpovědnosti těchto žen byla stejná u žen romského a neromského původu, lze v každém případě poukázat na to, že člověk, který adoptuje dítě, nese riziko, že toto dítě bude prenatálně postiženo. Vzhledem k tomu, že důvody k odložení či odebrání dítěte mohou být kulturně podmíněné a mohou se u různých etnik lišit, vzniká zde problém s souměřitelností a nelze tedy ani z tohoto důvodu vyvozovat ze zkušeností s adopcí nějaké silné závěry o genetické podmíněnosti stereotypizovaně chápaných vlastností romského či jakéhokoli jiného etnika.
Další faktor, který nevyhnutelně vede ke zkreslení, je fakt, že kromě toho, že se na výši inteligence podílí prenatální vývoj a kvalita stimulů, jimž je dítě vystaveno, je to i geneticky vázaný znak. Oprávněně, řekl bych, můžu předpokládat negativní korelaci s adoptivními dětmi, totiž, že pravděpodobnost, že rodiče dají dítě k adopci, klesá s rostoucí výší jejich IQ. Proto lze oprávněně očekávat, že adoptované děti budou obecně méně nadané než neadoptované. Z toho důvodu je pochybné tvrdit něco ve smyslu “Vychovali ho bílí, ale stejně skončil jako typický Cikán, tudíž to 'cikánství' mají Cikáni vrozené.“
Dalším faktorem, jejž nelze opominout, je skutečnost, že adoptované dítě romského původu je vizuálně odlišné od svých rodičů a to také musí hrát svou roli. K tomu přidejme potřebu adoptovoaných dětí hledat své pravé rodiče, a když se tak děje v pubertě, pak revolta v podobě úniku do "rodné komunity" je představitelná a může k ní docházet. Pubertální vzdor máme vrozený všichni, to samozřejmě není nějaké romské specifikum. Pakliže je vzdor namířen vůči adoptivním rodičům a je doprovázen případnou ostrakizací ze strany „bílých“ vrstevníků, není příliš překvapivé, když adoptované romské děti někdy utíkají z domova „ke svým“.
Tak či onak: Mým záměrem v tomto článku nebylo dokázat, že lidé různého etnického původu nemají různé vlastnosti, ani to, že tyto vlastnosti jsou dané pouze kulturně a nejsou do té či oné míry geneticky podmíněné, ale to, že argumentace adopcí je z výše uvedených důvodů sporná, neboť zde vstupuje do hry hned několik velmi silných faktorů (emoční deprivace v raném dětství, vrozené problémy prenatálního původu a výběrový efekt, kdy jsou adoptováni potomci rodičů s pravděpodobně nižší mírou inteligence), které celkový obraz zkreslují, že prakticky úplně postrádá sílu racionálního argumentu.
Na závěr si dovolím obecnější postřeh: Myslím, že bez ohledu na to, zda jsou si různá etnika geneticky rovna či nikoli, je předpoklad rovnosti metodologicky plodnější než předpoklad nerovnosti, neboť předpoklad rovnosti vede k úsilí o odstranění nerovnosti, zatímco předpoklad nerovnosti nerovnost fixuje či dokonce zhoršuje.

Jenže je tomu opravdu tak? Je Japonsko opravdu zemí ateistů? Nebo se při interpretaci religiozity Japonců dopouštíme omylu, když přenášíme původem křesťanské představy spojené s myšlenkou exkluzivity věrovyznání a doktrinálního pojetí víry, do kultury, jež tyto věci vnímá úplně jinak?

V následujícím textu vycházím z části z přednášky Mgr. Jakuba Havlíčka, PhD. (přednesené v rámci kurzu Šintó a moderní Japonsko), o jehož odborných kvalitách nemám sebemenších pochyb (jistě by bylo možné uvedené informace ozdrojovat, ale tento článek je míněn jako populární a nikoli odborný text).

Na otázku po náboženské příslušnosti odpovídá cca 30% Japonců, že jsou praktikujícími buddhisty, 3,4% jako náboženství deklaruje šintó, 1,5% křesťanství. 65% Japonců deklaruje, že jsou bez vyznání. Má tedy vůbec smysl zabývat se šintó, vypadá-li to, že je na vymření?

Jenže když se podíváme na výsledky výzkumů, které zjišťují náboženskou praxi, zjistíme, že:

* 90% Japonců navštěvuje ročně rodinný hrob, což je buddhistická tradice provázaná s kultem předků.

* Přes 80% Japonců (90 milionů) se účastní buddhistických obřadů.

* Přes 90% Japonců (115 milionů) se účastní obřadů šintó.

* 60% Japonských rozšířených rodin vlastní bucudan, buddhistický oltář s tabulkami ihai, jež jsou součástí kultu předků, a na tento oltář přinášejí obětiny.

* 40% rodin vlastní domácí oltář šintó zvaný kamidana, a také na tento oltář jsou přinášeny obětiny.

Když se současného Japonce zeptáte “Jste šintoista nebo buddhista?“ či “Jste věřící?“, zpravidla jej zmatete, nejspíš odpoví, že ne, že není věřící. Když se jej pak zeptáte, jestli má omamori (ochranný amulet), téměř jistě nějaký mít bude, často i několik.

Jak je to možné? Předně je třeba připomenout známou skutečnost, že japonská kultura (stejně jako čínská a mnohé jiné) nepoužívá západní pojetí náboženské exkluzivity. Z výše uvedeného je zjevné, že většina Japonců se účastní jako šintoistických tak buddhistických obřadů a nepřipadá jim na tom nic divného (kdyby se našinec chodil v pátek modlit do mešity a v neděli do katolického kostela, jistě by to byl mnohem zajímavější úkaz náboženského synkretismu!).

Problém s přihlášením se k náboženství spočívá v rozdílném pochopení pojmů v naší a japonské kultuře. Japonský výraz pro náboženství (což je to, nač což většina Japonců odpovídá záporně), je šúkjó, který se do japonského prostředí dostává až od poloviny 19. století v souvislosti s křesťanstvím. Japoncům činí problém přihlásit se k šúkjó. Řada Japonců to má spojené se sektami neblahé pověsti, je to termín, který vzbuzuje rezervovanost. Slovo šúkjó je složeno ze dvou slov: šú – škola (náboženská), sekta, denominace, a kjó – učení, doktrína. Šúkjó je tedy nauka nějaké náboženské skupiny, v níž je možno věřit. Proto se hodí pro různé sekty či třeba pro japonské křesťany, nikoli však pro tradiční japonskou religiozitu, která nikdy nebyla založena na doktríně, na víře v nějaká pevně stanovená dogmata, ale na praxi.

Podobné je to, když se budeme ptát na víru – šinkó. I zde se setkáme s odmítavou reakcí. Většina Japonců řekne, že nevěří v existenci božstev, které uctívají. Jde o to, že problém reálné existence božstev (ať už buddhistických nebo hinduistických) Japonci obvykle vůbec neřeší, oni se na ně prostě obracejí v situacích, kdy je to třeba, v situacích, jež vyžadují potřebu určité akce religiózní povahy. Z historických dokumentů vyplývá, že náboženství je v Japonsku spíše než otázkou doktrín a věr otázkou sociokulturní příslušnosti (nejedná se tedy o nějaký novodobý fenomén související třeba se sekularizací).

Pokud přijmeme jako definici náboženství to, že se jedná o nějakou praxi spojenou s komunikací s duchovními či mimo-lidskými bytostmi, pak – navzdory odpovědím na otázku příslušnosti k šúkjó – většina Japonců religiózní zcela jistě je. To, oč zde běží, je spíše fakt, že Japonsko je společností sekulární, tedy že náboženství nemá vliv na politiku. Takzvané státní šintó, jež bylo spojeno od konce 19. století s počátkem období Meidži  a přetrvalo do porážky Japonska v roce 1945, bylo Američany přímo zakázáno a od té doby se už politika a náboženství v Japonsku nemísí. Což je pochopitelně stav, který pokládám za optimální pro jakoukoli moderní a racionálně spravovanou společnost. Ze skutečnosti, že je nějaký stát i většina jeho obyvatel v podstatě (až na některé sporné relikty týkající se osoby císaře) programově sekulární, však ještě není totéž, jako říci, že je ateistický.

Addendum: Následující šintoistický rituál plodnosti není typickým obřadem šintó, ty nebývají obvykle tak sexuálně explicitní, ale pro svou lechtivost prostě stojí za shlédnutí: