Rozhovor v roce 2050

Fragment z chystané dystopické kyberpunkové novely, možná románu, z blízké budoucnosti. Upřímně řečeno nevím, jestli se mi to podaří napsat, ale tento úryvek může být čten samostatně jako povídka, tak proč se o něj nepodělit :-)

---

Podali si ruku.

„Jsem rád, že se konečně vidíme. Některé věci je fakt lepší nesvěřovat ani zašifrované komunikaci... Ale je to tady bezpečné?“

„Zkus aktivovat své čipy,“ nadhodil komunista.

Digitální periférie jeho mozku nefungovaly. Nepřekvapilo ho to, ve skutečnosti by jej zarazilo, kdyby toto místo nebylo opravdu důkladně rušené.

„Tahle chata je nejanalogovější místo široko daleko. Tedy kromě té rušičky samozřejmě. Poctivé knihy, sešity, dokonce i mechanický psací stroj tu mám. Fakt skvěle se tu přemýšlí. Přijde čas, kdy o  tohle místo přijdu a bude to bolet.“

„Proč bys o ně měl přijít?“ zeptal se a rozhlížel se po knihovně plné evidentně zakázané a podezřelé literatury, včetně komunistických klasiků.

„Nic netrvá navěky,“ pokrčil rameny komunista. „Ale chtěl jsi se mnou mluvit, tak mluv.“

„Řekněme, že hledám cestu, jak uniknout z Matrixu.“

„Matrix je klasika, jasně,“ rozhodil komunista rukama. „Spousta skvělých metafor, opravdu, ale je to do sebe zacyklený únik. Celý ten mýtus o vyvoleném nebo vyvolených brnká na struny ješitnosti lidí, kteří fantazírují o tom, že se "odpojili". Celé to gnostické kastování lidí na probuzené a neprobuditelné je nakonec jen elitářství, navíc fiktivní, opium lidu.“

„Chceš tím říct, že každý z nás je Neo?“

„Chci tím říct, že my všichni jsme Neo. Buď se všichni zároveň probudíme a změníme svět nebo usneme navěky.“

„Ale nepovažuješ se přece jen za probuzenějšího než většina ostatních? Za předvoj? Tak si komunisti říkali, ne? Předvoj dělnické třídy?“

Zamyslel se. „Řekněme, že jsem spáč, kterému se zdá skutečnosti až nechutně podobná noční můra a mluví přitom ze spaní.“

„Možná i chodí?“

„Možná. Somnambulové coby předvoj dělnické třídy... která navíc neexistuje. Strašidla komunismu dneška. Vskutku trefná satira. Pořád je to ale o moc lepší, než nic.“

„Takže ty nevěříš v proletariát a tak?“

„Vidíš tady někde nějaký proletariát? Vždyť už tady, kromě programátorů a 3D mašin, skoro nikdo nic nevytváří. Programátoři jsou dělníci dneška, svým způsobem... Ale umíš si představit masy programátorů dělající revoluci? A co dál? Vystresovaní lidi ve službách a příležitostní pomocní zaměstnanci přes agentury splácející desetkrát sloučené úvěry. Novináři, kteří píšou, co se jim řekne. Bezdomovci, zloději, děvky... A samozřejmě státní zaměstnanci všeho druhu držící hubu a krok, protože jsou rádi, že jsou rádi a všude kolem vidí, jak by mohli skončit. O špiclech na každém rohu ani nemluvě. Svět dělnické práce je outsourcovanej do Číny a Indie – a tam si to asi ještě pořád dokážou uhlídat. A i kdyby tam udělali revoluci, tak oni budou mít svobodu a my budeme v prdeli, protože nebudeme mít ani co na sebe. Ale impuls by to byl, to jo,“ na chvíli se zamyslel.
„Prostě vítej v polovině jednadvacátýho století. Fakt se bojím, že už jsme tu příležitost prošvihli. Není s kým dělat revoluci. A až prasknou všechny ty úvěrové bubliny, vrátíme se do středověku, do feudalismu. Ti, co mají skutečné prachy a moc jsou na to připravení. Nejsou hloupí, vědí, jak to dopadne. Prostě vymlátí přebytečné obyvatelstvo, servou se mezi sebou a ti, co zvítězí si zaberou území a nevolníky.“

„Opravdu myslíš, že je to možné?“

„Zpět k tomu Matrixu – slovy agenta Smithe: je to nevyhnutelné. Leda bychom jim zatli tipec. Brzo a nekompromisně. A věř tomu, že bez krve by to nešlo. Teď už ne. Tady už nejde o lepší nebo horší život, tady už jde prostě o život vůbec. Ale nikdo to nechce vidět. Lidi se vždycky báli vidět pravdu. A pak – vždyť přece potřebujeme stát, aby nás chránil před muslimskými hordami, které existují asi tak stejně, jako ten proletariát“

„Takže ty pochybuješ o válce s islámem?“

„Mám své zdroje. Naši stateční chlapci na hranicích EU masakrují vyhladovělé rodiny ze Sahelu. Mnozí z toho zešíleli. Některé jsem znal. Ale to se na kontrolovaném internetu nedočteš. Žádný skutečný nepřítel neexistuje, my jsme si ho vymysleli... vlastně: byl nám vymyšlen. Nepřítel je nezbytná součást jakékoli kontroly. Zkoušeli islám a Rusko. Ale Rusko je moc skutečné a nedá se s ním vést opravdová válka, tak máme studenou válku s Ruskem a horkou s islámem.“

'Ten chlap je chytrej', pomyslel si, 'je to komanč, já jsem špicl a nahrávka tohoto rozhovoru ho pošle do kriminálu, ale musel o tom všem hodně přemýšlet.'
V té chvíli byl rád, že je jenom pěšák a nemá některý z těch nových bioimplantátů schopných nahrávat myšlenky. Něco uvnitř mu totiž říkalo, že ten komanč může mít pravdu. Měl by mít radost, že se mu podařilo dostat tak blízko a nahrát parádní usvědčující materiál, měl by mít radost, že dostane štědrou prémii a konečně splatí úroky z pokut za zpožděné splátky, ale neměl. Beztak už ale nemohl nic nic udělat. Audiovizuální záznam, byl bezpečně uložen v upgradovaných paměťových centrech a pokud by chtěl zabránit udání, musel by si vystřelit mozek z hlavy.
„Budu o tom všem přemýšlet,“ řekl klidným hlasem a byl rád, že prodělal zákrok, který jeho mozku účinně bránil projevovat navenek jakékoli nežádoucí emoce.
„Budu o tom hodně přemýšlet.“ To byla pravda.

„Přemýšlej o tom a ozvi se,“ řekl komunista. „Teď se musíme rozloučit, chci ještě dnes něco dodělat.“

Rozloučili se a když kráčel podzimním lesem zpět k civilizaci, přemýšlel, jestli se mu to jen zdálo, nebo zda opravdu zahlédl v komunistových očích lehce ironický zkoumavý pohled.