Vstupenka do nebe?

1. 03. 2016 23:49:37
Nežijete-li trvale v nějaké zapadlé vísce, patrně jste se již někdy narazili na horlivé evangelizátory snažící se vám na náměstí či nároží pokud možno hlasitě a exaltovaně zprostředkovat svou podobu víry...

Ale evangelizátoři jsou jen jedním podnětem pro napsání této reflexe toho, jak osobně tyhle věci vlastně chápu, dalším podnětem je moje bývalá žena Lucienne, s níž mám vřelý přátelský vztah a která se mě nedávno zeptala, jestli mi má víra pomáhá.

To není vůbec špatná otázka, zvláště pokud ji položí člověk, který praktikuje (novo)pohanství, v jejím případě konkrétně určitou podobu Wiccy, a je zvyklý řešit s božstvy své praktické problémy stylem „Já vám přinesu oběť a vy mi prosím zajistěte zmírnění zdravotních problémů, větší úspěchy v práci apod.”. Aby bylo jasno - v žádném případě takové počínání nechci nějak snižovat či dokonce zesměšňovat! Jednak je to dle mého soudu zcela přirozené lidské chování (a člověk ani nemusí praktikovat nějaké náboženství, běžně to dělají i pověrčiví lidé, kteří se jinak pokládají za bezvěrce), jednak jsem sám v tomto módu v minulosti fungoval (a jistou dobu dokonce docela úspěšně). Tyto věci skutečně mohou fungovat - byť třeba na bázi placebo efektu a neurolingvistického programování (což je můj aktuální pohled na věc).

Pomáhá mi moje víra? No, jak se to vezme. Rozhodně ne v tom „pohanském” smyslu - ve skutečnosti je to spíš něco, co život v praktických ohledech občas i komplikuje - tak už to u etických závazků bývá. Ale k tomu se ještě dostaneme. Nyní se vraťme k těm evangelizátorům.

Podle stoupenců různých, nejen evangelikálních, křesťanských směrů jsme všichni v důsledku své hříšnosti odděleni od Boha a duchovně mrtví a (i když u nás o tom evangelikálové tolik, aspoň na svých webech, veřejně nepíší) odsouzeni k věčným posmrtným pekelným útrapám (protože pro člověka je nemožné být bezhříšný a trest za hřích je absolutní) pokud „nepřijmeme Ježíše Krista jako svého pána a spasitele”, třeba prostřednictvím této standardizované modlitby:

„Pane Ježíši, potřebuji tě.
Děkuji ti za to, že jsi zemřel na kříži za mé hříchy.
Otvírám ti dveře svého života a přijímám tě jako svého Spasitele a Pána.
Děkuji ti za odpuštění hříchů.
Ujmi se vedení mého života a změň mě, abych byl takovým, jakým mě chceš mít.”

Nuže, koneckonců proč ne, já osobně s výše uvedenou modlitbou ani s tou myšlenkou oddělenosti od Boha vlastně nemám žádný zásadní problém (s peklem ano, ale k tomu se dostanu), ale oč přesně tu vlastně běží? Ach ano, ovšem, je to vstupenka do nebe!
Existují i jiné vstupenky do nebe, o nichž jejich držitelé tvrdí, že právě ty jejich jsou ty zaručeně jediné pravé nebo přinejmenším nejlepší, kupříkladu „Ašhadu lá iláha illálláhi wa Muhammadun rasúlulláhi.” nebo „Haré Krišna Haré Krišna Krišna Krišna Haré Haré. Haré Ráma Haré Ráma Ráma Ráma Haré Haré.” či třeba „Namu Amida Butsu”.

Vlastně, když o tom tak přemýšlím, zatímco ty ostatní zmíněné vstupenky do nebe jsou svými majiteli chápány povětšinou jako nejlepší, právě jen ta křesťanská je často zcela jednoznačně prezentována jako jediná pravá, což mě poněkud rozčiluje.

Vstupenka do nebe... Potřebujeme vůbec něco takového? Například židé se bez toho docela dlouho obešli a až když za Makabejského povstání umírali bohabojní židé pro svou víru, vznikla opravdu silná poptávka po napravení křivd, kterou uspokojila myšlenka budoucího vzkříšení a soudu. V jihovýchodní Asii se z podobných důvodů objevila nauka o reinkarnaci a v Řecku poněkud vágní představy o Hádu, kde se výjimečně zkaženým a výjimečně dobrým duším dostává trestů a odměn, zatímco duše průměrné balancují na prahu nebytí v jakémsi poloexistentním stavu. Židé i křesťané pak operovali se vzkříšením a zapletli do toho i řecké představy v Platónově interpretaci, což po pravdě řečeno nejde tak úplně dobře dohromady. Aby v tom byl skutečný zmatek, objevily se posléze v (kabalistickém) židovství i představy o reinkarnaci (gilgul).

K čemu je to ale vlastně dobré? Po pravdě řečeno docela dobře chápu lidskou potřebu po napravení křivd, protože, jak nás učí třeba kniha Jób, svět není moc fér místo - dobrým lidem se stávají zlé věci a zlí lidé často unikají oněm pověstným božím mlýnům. Ale některé směry křesťanství dotáhly celou myšlenku ještě mnohem dál. Najednou už nejde o srovnání vychýlených vah Spravedlnosti. Nikdo není spravedlivý, všichni jsme beznadějně hříšní a z toho titulu odsouzení k věčnému (obvykle je tím myšleno nekonečné trvání) utrpení v pekle. Pokud ale provedeme invokaci a uzavřeme pakt s Ježíšem (a následně to neodvoláme), máme vstupenku do nebe. To, že ne každý je schopen takového „skoku víry” nehraje roli - dobří lidé půjdou do pekla, spasení lidé půjdou do nebe.

Zde je důležité poznamenat, že takto vypjatá forma křesťanské víry je u nás velmi okrajová (k evangelikálnímu křesťanství se hlásí cca 0,3 % obyvatel a nevěřím, že všichni jsou tak striktní), nicméně v některých oblastech USA (konkrétně v tzv. Biblickém pásu) je to dominantní směr a hlásí se k němu třeba i exprezident Bush Jr.

Nicméně i tak vnímá většina křesťanů svou víru hodně exkluzivně a odvolává se na známý novozákonní verš „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.” (Jan 14,6)

Dobře, ale o čem to zde vlastně mluvíme? O vstupence do nebe? Nebo o něčem mnohem podstatnějším, totiž o lásce k bližnímu a spáse skrze bližního?

Představme si nyní, že neexistuje žádný Plán, který má Bůh se mnou, s vámi, se světem. Že žijeme na bleděmodré tečce kdesi v závratně velkém, možná nekonečném, a zcela lhostejném kosmu, že neexistuje žádná posmrtná odměna ani trest, žádné zázračné vyústění dějin, že každý z nás jednou zemře, že i lidstvo nakonec zcela zanikne, že sám vesmír se v předaleké budoucnosti změní v obrovské pusté a prázdné (tohu va bohu!) místo, v němž se nakonec zastaví veškerý pohyb a tím i čas. Že neexistují žádné zázraky ve smyslu nadpřirozených zásahů do přírodních zákonů, protože - jak ukázal už Hume - není žádný opravdu dobrý důvod věřit, že takové zázraky existují (protože abychom uznali zázrak, přirozené vysvětlení údajného zázraku by muselo být méně věrohodné než samo porušení přírodních zákonů - a ve všech dosavadních případech údajných zázraků lze najít přijatelné přirozené vysvětlení).

Otázka zní: Pokud tomu tak je, má i přesto smysl věřit v Ježíše? A pokud ano, co to vlastně znamená?

Rozhodně to v takovém případě neznamená věřit ve vstupenku do posmrtného nebe, protože nyní vycházíme z předpokladu nic takového neexistuje. Mimochodem - nemůžeme smysluplně hovořit o existenci nebo neexistenci transcendentního Boha, jak jsem objasnil jinde, ale pokud jde o nadpřirozeno, posmrtnou existenci nevyjímaje, pohybujeme se stále v oblasti empirie a možného poznání - nadpřirozené je empirično, které se neřídí přírodními zákony, a má smysl prohlásit, že něco takového neexistuje nebo že existence něčeho takového je krajně nepravděpodobná.

Vynecháme-li nadpřirozeno, co nám zůstane?

Ježíš sám řekl, co znamená v něj věřit:

„Tehdy mu spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě spatřili hladového a dali jsme ti najíst, nebo žíznivého a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě spatřili jako cizince a ujali jsme se tě, nebo nahého a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě spatřili nemocného nebo ve vězení a přišli jsme za tebou?‘
Král jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.‘“
(Matouš 25, 34-40)

Tohle je podle mě praktická definice víry v Ježíše - víra v to, co Ježíš dělal, přesvědčení, že strádající bližní je Pánbůh v nesnázích. Respektive že onou „cestou k Otci”, „cestou, pravdou a životem”, kterou je Ježíš, je Ježíš v bližním, k němuž se nějak vztahujeme. To je spása skrze člověka, pakliže se k němu vztahujeme s láskou, respektive duchovní smrt, jsme-li lhostejní.

Vynecháme-li nadpřirozeno, zůstane nám bližní.

Otázka tedy zní: Má smysl přistupovat k bližnímu (v tom smyslu, jak jej definoval Ježíš) s ježíšovskou láskou i v případě, že opravdu žijeme v lhostejném vesmíru, neexistuje žádný Plán a žádná nadpřirozená spása, žádné nebe, žádné peklo ani žádný poslední soud nenastanou? Jsem hluboce přesvědčen, že jen ten, který na tuto otázku odpoví kladně, chápe, oč tu vlastně běží, tedy že zde běží o mravní zákon, který je nezávislý na jakékoli empirii - ať už přirozené nebo nadpřirozené, že zde běží o transcendenci, která je realizována v člověku tím, že koná dobro bez ohledu na vlastní zájmy, i když to nemůže druhým přesvědčivě dokázat.

Uvěřit v Ježíše znamená uvěřit, že to jde, že to je možné, a to znamená získat vnitřní svobodu - svobodu od všudypřítomného biologického a sociálního determinismu.

Znovu opakuji: Nelze to dokázat, je to víra, životní postoj založený na hodnotách, které platí bez ohledu na to, jak moc lhostejný vesmír ve skutečnosti je. Je to víra, která nepotřebuje posmrtný život, odměny a tresty, Velký Plán ani jiné nadpřirozené haraburdí.

Jistě jste již z mých slov vyčetli, že nevěřím v nadpřirozeno a vše, co s ním souvisí. Nesoudím ty, kteří v takové věci věří. Konec konců jistě i Ježíš, coby člověk své doby, v takové věci věřil. Ale nejsem vševědoucí a možná se mýlím. Třeba Plán existuje, stejně tak zázraky a jednoho dne budu vzkříšen z mrtvých (v posmrtný osobní život duše, jak je běžně představován, ale opravdu nevěřím, to je vnitřně velmi nekonzistentní přesvědčení, mimo jiné proto, že by implikovalo nadbytečnost těla - ještě se k tomu v budoucnu vrátím).

Podstatné z mého pohledu je, že to ve skutečnosti podstatné není - pakliže se někdo snaží následovat Ježíše v jeho pojetí bližního jen proto, aby získal vstupenku do nebe, jeho počínání je založeno na špatných důvodech. Pokud někdo dokonce ignoruje Ježíšovu praktickou víru a je přesvědčen, že stačí prostý akt víry v nějaké spásonosné mýtické schéma, navíc třeba zprostředkované tou „jedinou pravou církví”, je dle mého soudu úplně mimo. Naopak může člověk toto všechno dělat a dělat to ze správných důvodů a přitom být ateista nebo vyznávat jiné náboženství - a přesto, biblicky řečeno, „přichází k Otci skrze Krista”, protože je celkem jedno, jak se k tomu dobral, ale dělá to. Ta exkluzivita není dogmatická nýbrž praktická. A vstupenka do nebe je nepodstatná, možná dokonce kontraproduktivní.

A to je ona protestantská spása z víry a ne ze skutků v mém pojetí: Nejde o magickou víru ve spásonosný (p)akt spočívající v uznání Ježíše Krista jako spasitele, jde o víru spočívající v přesvědčení, že to, co Ježíš dělal, jeho revoluční přístup k bližnímu, bylo správné a je správné v těchto šlépějích kráčet ne proto, že si tím vysloužíme nějakou odměnu, ale prostě proto, že to rozpoznáme jako hodnotu o sobě.

Ale to neznamená, že bych myšlenku vzkříšení a soudu zavrhl docela - chápu ji jako působivý mýtický obraz, který sděluje něco podstatného, totiž že člověk je jako tělesná, v čase a prostoru přítomná bytost, zodpovědný za své činy a že nemůže spasit sám sebe, že spása je možná jen skrze člověka, bližního, Krista v bližním, ve vztahu Já-Ty. Jinak je odsouzen přebývat v osobním pekle, které není o nic méně hrozné než to nadpřirozené, v něž někteří lidé věří.

Pomáhá mi moje víra? Ano, pomáhá mi v tom smyslu, že mne po malých krůčcích činí lepším člověkem, že mne vede k lítosti nad špatnými činy, jichž jsem se dopustil, a dává mi odhodlání je neopakovat. Současně mi umožňuje přijmout fakt, že jsem pouhý člověk a pokud spadnu, stále ještě mohu vstát - a že toto platí i pro ostatní, proto nemám právo se nad ně povyšovat. Taková pomoc znamená mnoho. Ale pokud jde o zdravotní obtíže, finanční nesnáze a jiné světské věci, tam mi víra nijak přímo nepomáhá. Ale pomáhají mi lidé, bližní, a to rovněž znamená mnoho, velice mnoho, protože i v tomto případě lze setkání s bližním chápat jako setkání s Bohem.

Ano, ovšem: Vím, že to, co jsem napsal, je hodně neortodoxní, že je proti němu možné vznést spoustu biblických námitek, ale prostě nemohu jinak. Nemohu popřít způsob, jak chápu svět a člověka ve světě. Nemohu lhát sobě ani druhým. A konec konců: Není lepší být heterodoxní a ortopraktický - než naopak?

Prostě chci jít tou cestou, byť často nedokonale a s četnými klopýtnutími, protože ta cesta má smysl sama o sobě a sama v sobě. Tato cesta, pravda a život, čili Kristus, je zázrak („vzkříšení a život”), nikoli však nadpřirozený, ale transcendentní... Nejvyšší čas zmlknout!

Autor: Jaroslav Polák | úterý 1.3.2016 23:49 | karma článku: 17.36 | přečteno: 897x

Další články blogera

Jaroslav Polák

Všichni tady chcípneme

Část mladých lidí si bolestně uvědomuje, že se patrně nedožije stáří, a snaží se burcovat mocné, aby začali konat. Jsem pesimista. Dnešní děti se stáří nedožijí.

15.8.2019 v 19:13 | Karma článku: 22.32 | Přečteno: 1980 |

Jaroslav Polák

Opodstatnění křesťanské víry u Alvina Plantingy

Školní esej o knize předního filosofického apologety křesťanství. Lze filosoficky obhájit racionalitu víry v Boha a křesťanské víry jako takové? Plantinga se o to pokouší a já to komentuji...

10.6.2019 v 9:09 | Karma článku: 7.97 | Přečteno: 253 | Diskuse

Jaroslav Polák

Svatodušní dopis bratrům ateistům a sestrám ateistkám

Češi nejsou ve své většině národem ateistů, ale pohanů. Nicméně i ateistů je u nás celkem dost a rád bych se s nimi, ale samozřejmě i s kýmkoli dalším, podělil o malé vyznání.

9.6.2019 v 9:00 | Karma článku: 18.52 | Přečteno: 1016 | Diskuse

Jaroslav Polák

Ucho jehly: O hodnotě člověka a víře v seberealizaci

Lidé pozdního kapitalismu umírají vyčerpáním ve frontách na Everestu. Lidé pozdního kapitalismu vůbec dělají spoustu velmi podivných věcí a trpí poměrně zvláštními představami. Například vírou v seberealizaci.

29.5.2019 v 19:09 | Karma článku: 21.24 | Přečteno: 700 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jakub Beznoska

Žijeme v právním státě?

Kde se za porušení zákonů spravedlivě trestá? Zdá se, že ne. Existují totiž lidé, na které jsou i zákony krátké a rozhodnutí soudu nemá žádnou váhu.

19.9.2019 v 23:19 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 8 | Diskuse

Jakub Beznoska

"Takhle se tu opravdu žije?"

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová strávila noc v ghettu. A nestačila se divit. Doslova nevěřila vlastním očím. Změní její návštěva něco? Těžko...

19.9.2019 v 21:09 | Karma článku: 14.67 | Přečteno: 334 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Na důchody si počkáme a kdo ví, zda se jich dočkáme?

Když ve filmu Což takhle dát si špenát? omládlý Fanda Liška ve škole sděloval, že ho přece musí zajímat jaký bude mít důchod, bylo to úsměvné. Koho by v deseti letech zajímala výše penze, když má do důchodu daleko?

19.9.2019 v 20:20 | Karma článku: 11.11 | Přečteno: 154 | Diskuse

František Skopal

Musí opravdu dojít až k nejhoršímu? Pravda, která se špatně poslouchá!

Uvnitř každého vnímavého člověka, který se bděle rozhlíží kolem sebe, musí při pozorování jednání většiny dnešních lidí vzniknout jeden velký a zásadní rozpor.

19.9.2019 v 14:55 | Karma článku: 4.09 | Přečteno: 97 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Komu se líbí úvaha paní Lhotské, je fotbalista (polemika)

Velmi mě mrzí, že dva dni po sobě polemizuji s Kateřinou Lhotskou. Když ona ale ve svém novém textu opět prohlásila takovou zjevnou nepravdu a spousta lidí jí na to skáče, že mi to nedá. A víte co – vůbec mě to nemrzí.

19.9.2019 v 13:52 | Karma článku: 13.04 | Přečteno: 650 | Diskuse
Počet článků 599 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1270

Narodil jsem se 5. března 1975 v Brně, kde také žiji. Zajímám se o filosofii, religionistiku, fotografování a literaturu. Politicky je mi nejbližší neautoritářská marxistická levice, duchovně se hlásím k liberálnímu evangelickému křesťanství, inspirují mě ale také  judaismus, súfismus či zen. Z osobností mě oslovují například Sókratés, Immanuel Kant, Karl Marx, Karel Čapek a Carl Sagan.

Jsem členem Českobratrské církve evangelické. Nejsem členem žádné politické strany.


Kontakty:
- jaroslavpolak1975@gmail.com
- Twitter
- Facebook
- Flickr (fotografie)

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více

Najdete na iDNES.cz