Jak bude vypadat svět, až budu umírat?

Myslím, že 42 let je poměrně příhodný věk pro kladení existenciálních otázek. A stejně tak doba, v níž žijeme.

Moje babička umírá. Ne vysloveně akutně, ale už tady zřejmě dlouho nebude. Je jí 93, přestala chodit, její vnitřní svět je podivnou a znepokojující směsicí reality a fikce, má chvíle kdy se smrti bojí a chvíle, kdy po ní touží. Je v ústavní péči, navštěvuji ji několikrát týdně a musím říci, že je to poněkud vysilující. Po pravdě řečeno si říkám, že není dobrý nápad přestat kouřit a pít hodně kávy.

Ne snad, že bych nějak spěchal umřít, ale raději rychleji než takto, říkám si. Zvláště mě děsí představa, že bych se někdy dožil demence, o alzheimerovi ani nemluvě. Je v tom samozřejmě velký kus hříšné pýchy – není toho mnoho, na čem si mohu opravdu zakládat, tak si zakládám na svém intelektu. Tonoucí se stébla chytá. Ale jakkoli jsem člověk, který má rád věci pod kontrolou, moc dobře vím, že ve skutečnosti toho mám pod kontrolou zatraceně málo. Nejen pokud jde o stav mého mozku, až budu umírat.

Povídám si se svou nejmilejší kolegyní v práci. Jsme znepokojeni budoucností světa. Aktuálně táním sibiřského permafrostu, který uvolňuje do atmosféry metan, čímž zpětnovazebně posiluje globální oteplování. „Vicious circle“ – toto anglické sousloví pro bludný kruh se mi líbí víc než to české. Krutý, zlý, zlověstný kruh…

„Možná jednou umřu ve válce o vodu,“ říká moje nejmilejší kolegyně. To je ovšem docela dobře možné. V duchu si říkám, že je vlastně dobře, že nemám děti. Nemusím se tolik bát. Nicméně když myslím na svého nedávno narozeného synovce, na děti své kolegyně nebo když jdu po ulici a pozoruju mladé lidi, je mi docela úzko z toho, že mě nenapadá moc pozitivních věcí, kterých se tyto nyní tak bezstarostné bytosti mohou dožít. Moje babička, než se jí to v hlavě popletlo, často říkala: „Já už jsem stará, ale bojím se, čeho se vy mladí ještě dožijete…“ To jí bylo přes devadesát. Mně je 42 a kladu si stejnou otázku. Je to normální?

„Myslím, že bys měla své děti vést k tomu, aby získaly vzdělání v nějakých oborech, které budou užitečné v krizových dobách,“ říkám své kolegyni. „Medicína, zemědělství, prakticky uplatnitelné technické obory a řemesla...“

Potom změníme téma a bavíme se o konci třetí série Star Wars Rebels – shodneme se na tom, že závěrečný souboj Obi-Wana Kenobiho a Darth Maula je epický, i když netradiční, a že vytočený Bendu neměl chybu. Znepokojující otázky je třeba si klást, ale nelze jimi neustále žít a nezbláznit se z toho.

Problém je v tom, že spousta, možná většina lidí si znepokojivé otázky asi neklade vůbec. Před časem jsem se zabýval problematikou začátku první světové války. Myslím, že je aktuální studovat to téma – krutý konec Belle Époque a skutečný, esenciální začátek dvacátého století (jež de facto skončilo v roce 1989 a začala Belle Époque číslo 2). Jak snadno a jak rychle se bezstarostný život může změnit peklo. Jak snadno a jak rychle můžeme přijít o všechno, co pokládáme za jisté a také, a především, o všechno, co je nám drahé. To se samozřejmě může stát i v klidných časech, ale v časech bouřlivých se takové věci stávají kolektivně, nezasahují jen jedince, ale společnost jako celek, a mají charakter fázového přechodu. Problém je, že – na rozdíl od varu – lze takový fázový přechod očekávat, nikoli však jeho příchod přesně předpovědět, a není rovněž možné předpovědět jeho konkrétní podobu.

Můžeme doufat, že nás zachrání technologický pokrok? To jistě můžeme, ale bylo by pošetilé se na to spoléhat, zvláště ve chvíli, kdy nám už opravdu dochází čas. Lidstvo by se mělo sjednotit a vrhnout veškeré své zdroje do své záchrany, to se však neděje. Člověku přijde na mysl fabule Hry o trůny – celému světu hrozí nepředstavitelné nebezpečí, víceméně všichni zúčastnění o tom mají nějaké povědomí, přesto však dávají přednost svým vlastním mocenským hrám a vzájemně se oslabují. Slavné popkulturní dílo zde, podobně jako je tomu v případě dystopických science fiction, trefně reflektuje povahu současného světa a jeho možný budoucí vývoj.

Sedím v křesle, píši tyto řádky a dívám se přitom na svou knihovnu a tisíce knih v ní. Mnohé dosud nepřečtené, mnohé mně osobně velice drahé. Které bych si vzal, kdybych se, podobně jako lidé na Blízkém východě, musel dát zítra na útěk? Knihy jsou těžké. To věděl už Pan Theodor Mundstock…

Angst a sorge, úzkost a starost, Belle Époque číslo 2, a žádné odpovědi. Nevím, jak bude fungovat můj mozek, ani jak bude vypadat svět, až budu umírat. Nakonec je přeci jen třeba žít přítomností. Nikoli však tak, jak se nám snaží vnutit marketing, nikoli ve smyslu carpe diem, ale ve smyslu bytí pro druhé, pro bližní, tady a teď, i když jsou třeba zmatení a na konci života, jako moje babička. Znepokojivé existenciální otázky nesmíme vytěsňovat, tedy alespoň ne permanentně (odpočinout si od nich třeba u Hvězdných válek je jistě v pořádku), ale jim navzdory je třeba usilovat o smysluplnou existenci. To je patrně to jediné, co pod kontrolou do jisté míry mít můžeme.

(článek byl rovněž publikován v revue Přítomnost)