Jak zvládnout úzkost, strach či napětí tělesně ukotveným prožíváním

Každý z nás je někdy zasažen či dokonce přemožen nějakým pocitem, ať již jde o úzkost, strach, vztek nebo (na druhé straně) třeba zamilovanost. Zatímco těch "pozitivních" si chceme užít, ty "negativní" příliš nevítáme.

Snažíme se jich zbavit, bojovat s nimi či před nimi prchnout... všechno marné! – jsme přemoženi a je nám zle. Mnohdy netušíme, že nejúčinnější pomoc se objeví tehdy, když přestaneme prchat či bojovat, když se zastavíme.
Nutno podotknout, že reakce typu boj nebo útěk je ve své podstatě velice efektivní starobylou strategií chránící člověka před bezprostředním ohrožením. Jste-li v přímém fyzickém ohrožení života (někdo na vás útočí s nožem v ruce kupříkladu), patrně neuplatníte strategie, které zmíním níže, ale pokusíte se bojovat nebo utéct. Tělo vám v tom vydatně pomůže, protože strach vás napumpuje adrenalinem, svaly se napnou, vzroste vaše síla atd. Potíž je v tom, že se pravidelně dostáváme do situací, kdy se cítíme ohroženi, naše tělo reaguje zmíněným starobylým instinktivním způsobem, ale ten nelze využít (například když je ohrožena vaše pracovní pozice, patrně nepomůže, když holýma rukama zabijete šéfa). Nevybitá energie se v těle akumuluje, svaly tuhnou, jste v neustálém napětí, objeví se bolesti v zádech, v ramenou, vynoří se spousta psychosomatických potíží. Proto je velmi zdravé s těmito emocemi pracovat. Jednou z možných, velmi lineárních a většinou mužských, cest je přímé vybití této energie v posilovně, bušením do boxovacího pytle a podobně. Funguje to, zvláště u vzteku (což je mimochodem povětšinou převlečený strach, tedy reakce na nějaké ohrožení). Lze to doporučit a není k tomu co dodat. Já se ale nyní zaměřím na hlubší a intenzivnější práci s emocemi a s jejich odrazem v tělesném prožívání.
Nejprve uvedu příklad z praxe; stal se v době, kdy jsem v doléčovacím zařízení pracoval jako terapeut lidí závislých na alkoholu. Myslím, že vydá za celé stránky teorie:
Přišel jsem do práce a měl jsem na stole od odborného vedoucího vzkaz, že jedna klientka má velkou úzkost. Což byla pravda. Klientka byla plačtivá, naříkala, že jí ta úzkost trápí už druhý den, snažila se ji zahnat díváním na televizi, hovorem o ní, četbou, procházkou... Prostě udělala všechno možné, aby tu úzkost zahnala nebo před ní utekla. Bez úspěchu. Sedli jsme si tedy do mé pracovny, nabídl jsem jí čaj a papírové kapesníky (klasické zásady vytváření bezpečného prostředí) a poprosil jsem ji, aby mi popsala, kde v těle tu úzkost cítí. Řekla, že kolem žaludku a v nohou. Zeptal jsem se, kde ji cítí nejsilněji, řekla, že v nohou (mluvila o pnutí). Požádal jsem ji, ať se nyní soustředí jen na ten pocit v nohou. Během prvních minut se její stav ještě zhoršil – pocit v nohou byl téměř nesnesitelný, zhoršila se i úzkost. Celou dobu jsem klientku podporoval, aby u toho pocitu setrvala i když byl tak nepříjemný. Posléze došlo ke zlomu – dostavil se pocit úlevy, pnutí v nohou polevilo a s ním i ta příšerná úzkost. Zeptal jsem se, zda ještě cítí ten pocit, kolem žaludku – řekla, že ne, ten zmizel spolu s úzkostí. Klientka mi děkovala za to, jak jsem jí pomohl – ubezpečil jsem ji, že si pomohla především sama, já ji jen provázel. Zde je třeba poznamenat, že tato klientka už zná z léčeb autogenní trénink a je schopna si uvědomovat tělesné prožívání, což u lidí trpících závislostí není zase tak běžné. Proto to šlo tak hladce.
Na tomto příkladu bych rád demonstroval, jak účinná práce tohoto typu je. Dvoudenní úzkost provázená psychosomatickými symptomy a nespavostí pominula po necelých deseti minutách práce s pocity. Stejnou metodu může – a to bez nějaké hluboké průpravy, jen s trochou cviku – provádět skoro každý. Nejprve je ale nutné umět takto pracovat se svými vlastními pocity, než se pokusíte takto pomoci někomu jinému. Pokud zažíváte intenzivní úzkost nebo strach (a není to kvůli někomu s nožem v ruce...), zastavte se, přestaňte prchat, usaďte se do křesla nebo si lehněte a zjistěte, který pocit v těle vašemu stavu odpovídá. A pak se na ten pocit soustřeďte. Nejprve se (většinou) všechno ještě zhorší, ale pokud vytrváte a nepodlehnete nutkání utéct, dostaví se odměna v podobě úlevy – a můžete i dostat nějakou nečekanou zprávu, kterou s sebou váš strach či vaše úzkost nese.
Obdobným způsobem lze pracovat i s jinými emocemi, existují i techniky určené přímo k nalezení vnitřního smyslu emoce cestou tělesně ukotveného prožívání. Zájemcům vřele doporučuji knihu Focusing (autor Eugen T. Gendlin, vyd. Portál v roce 2003) či kurzy focusingu. Existují i stránky věnované této technice. Ale pro první seznámení se s prací s tělovými pocity postačí vaše první zpracování strachu či úzkosti způsobem, který jsem popsal. Technika je v zásadě jednoduchá, ale její zvládnutí, zvláště pak její první zvládnutí, zase tak jednoduché není, protože zastavit sílu prvotního impulsu a skutečně se zastavit vyžaduje hodně trpělivost a odvahy. V ideálním případě vás tím někdo provede, třeba psycholog, ale můžete k tomu přistoupit i z pozice samouka.
Hodně štěstí!

Snažíme se jich zbavit, bojovat s nimi či před nimi prchnout... všechno marné! – jsme přemoženi a je nám zle. Mnohdy netušíme, že nejúčinnější pomoc se objeví tehdy, když přestaneme prchat či bojovat, když se zastavíme.

Nutno podotknout, že reakce typu boj nebo útěk je ve své podstatě velice efektivní starobylou strategií chránící člověka před bezprostředním ohrožením. Jsme-li v přímém fyzickém ohrožení života (například na nás někdo útočí s nožem v ruce), patrně neuplatníme strategie, které zmíním níže, ale pokusíme se bojovat nebo utéct. Tělo nám v tom vydatně pomůže, protože strach nás napumpuje adrenalinem, svaly se napnou, vzroste naše síla atd. Potíž je v tom, že se pravidelně dostáváme do situací, kdy se cítíme ohroženi, naše tělo reaguje zmíněným starobylým instinktivním způsobem, ale ten nelze využít (například když je ohrožena naše pracovní pozice, patrně nepomůže, když holýma rukama zabijeme šéfa). Nevybitá energie se v těle akumuluje, svaly tuhnou, jsme v neustálém napětí, objeví se bolesti v zádech, v ramenou, vynoří se spousta psychosomatických potíží. Proto je velmi zdravé s těmito emocemi pracovat. Jednou z možných, velmi lineárních (a většinou mužských) cest je přímé vybití této energie v posilovně, bušením do boxovacího pytle a podobně. Funguje to, zvláště u vzteku (což je mimochodem povětšinou převlečený strach, tedy reakce na nějaké ohrožení). Lze to doporučit a není k tomu co dodat. Já se ale nyní zaměřím na hlubší a intenzivnější práci s emocemi a s jejich odrazem v tělesném prožívání.

Nejprve uvedu příklad z praxe; stal se v době, kdy jsem v doléčovacím zařízení pracoval jako terapeut lidí závislých na alkoholu. Myslím, že vydá za celé stránky teorie.

Přišel jsem do práce a měl jsem na stole od odborného vedoucího vzkaz, že jedna klientka má velkou úzkost. Což byla pravda. Klientka byla plačtivá, naříkala, že jí ta úzkost trápí už druhý den, snažila se ji zahnat díváním na televizi, hovorem o ní, četbou, procházkou... Prostě udělala všechno možné, aby tu úzkost zahnala nebo před ní utekla. Bez úspěchu. Sedli jsme si tedy do mé pracovny, nabídl jsem jí čaj a papírové kapesníky (klasické zásady vytváření bezpečného prostředí) a poprosil jsem ji, aby mi popsala, kde v těle tu úzkost cítí. Řekla, že kolem žaludku a v nohou. Zeptal jsem se, kde ji cítí nejsilněji, řekla, že v nohou (mluvila o pnutí). Požádal jsem ji, ať se nyní soustředí jen na ten pocit v nohou. Během prvních minut se její stav ještě zhoršil – pocit v nohou byl téměř nesnesitelný, zhoršila se i úzkost. Celou dobu jsem klientku podporoval, aby u toho pocitu setrvala i když byl tak nepříjemný. Posléze došlo ke zlomu – dostavil se pocit úlevy, pnutí v nohou polevilo a s ním i ta příšerná úzkost. Zeptal jsem se, zda ještě cítí ten pocit, kolem žaludku – řekla, že ne, ten zmizel spolu s úzkostí. Klientka mi děkovala za to, jak jsem jí pomohl – ubezpečil jsem ji, že si pomohla především sama, já ji jen provázel. Zde je třeba poznamenat, že tato klientka už znala z léčeb autogenní trénink a byla schopna si uvědomovat tělesné prožívání, což u lidí trpících závislostí není úplně běžné. Proto věděla, co po ní chci a šlo to tedy velmi hladce.

Na tomto příkladu bych rád demonstroval, jak účinná práce tohoto typu je. Dvoudenní úzkost provázená psychosomatickými symptomy a nespavostí pominula po necelých deseti minutách práce s pocity. Stejnou metodu může – a to bez nějaké hluboké průpravy, jen s trochou cviku – provádět skoro každý. Nejprve je ale nutné umět takto pracovat se svými vlastními pocity, než se člověk pokusí takto pomoci někomu jinému.

Pokud vás tedy postihne intenzivní úzkost nebo strach (a není to kvůli někomu s nožem v ruce!), zastavte se, přestaňte prchat, usaďte se do křesla nebo si lehněte a zjistěte, který pocit v těle vašemu stavu odpovídá. A pak se na ten pocit soustřeďte. Nejprve se (většinou) všechno ještě zhorší, ale pokud vytrváte a nepodlehnete nutkání utéct, dostaví se odměna v podobě úlevy – a můžete i dostat nějakou nečekanou zprávu, kterou s sebou váš strach či vaše úzkost nese.

Obdobným způsobem lze pracovat i s jinými emocemi, existují i techniky určené přímo k nalezení vnitřního smyslu emoce cestou tělesně ukotveného prožívání. Zájemcům vřele doporučuji knihu Focusing (autor Eugen T. Gendlin, vyd. Portál v roce 2003) či kurzy focusingu. Existují i stránky věnované této technice.

Technika je to v zásadě jednoduchá, ale její zvládnutí, zvláště pak její první zvládnutí, zase tak jednoduché není, protože zastavit sílu prvotního impulsu a setrvat u nepříjemného pocitu vyžaduje hodně trpělivost a odvahy. V ideálním případě tím člověka někdo provede, třeba psycholog, ale je možné s tím začít experimentovat i z pozice samouka.