Jak jsem přestal kouřit

Po téměř desti měsících bez tabákového kouře si snad mohu dovolit podělit se o svou zkušenost s tím, jaké to bylo a co mi pomohlo. Třeba bude má zkušenost přínosná pro další lidi s diagnózou F17 (Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním tabáku).

Možná si nyní některý z čtenářů říká: “Jaké pak poruchy duševní a poruchy chování? Kouření je jistě škodlivé, ale jen tělesně, nikoli duševně!“ Jenže: Pokud člověk opakovaně a nutkavě podléhá činnosti, o níž ví, že mu škodí, nechová se úplně normálně, že ne? Znám pár lidí, kteří v jisté etapě svého života podléhali nutkavému sebepoškozování (většinou formou řezání se žiletkou), a osobně si myslím, že i když jejich chování bylo také poněkud “porouchané“, nezpůsobovali si ani zdaleka tak velkou újmu na zdraví, jakou si způsobuje silný kuřák. Takže ano, závislost na tabáku je nejen fyzický, ale i duševní problém - a je vhodné, aby si to člověk přiznal. Dalším aspektem je případné ohrožení okolí kouřem, či přinejmenším obtěžováním tohoto okolí. Postupme dále.

Přestal jsem s kouřením 28. července 2011 a nebylo to tak docela dobrovolné rozhodnutí. Už několik měsíců před tím jsem měl sen, v němž jsem dostal jednoznačnou instrukci, že mám kouření omezit na jednu cigaretu a jednu dýmku denně, přičemž zbytek můžu doplnit elektronickou cigaretou. Poslechl jsem tuto jednoznačnou instrukci svého nevědomí a začal jsem takto fungovat. Jenže postupně má vůle slábla, z jedné cigarety se staly dvě, pak čtyři, z jedné dýmky dvě atd., až jsem se dostal na svých obvyklých 20 – 25 balených cigaret (kouřil jsem Jávský tabák) a 2 – 3 dýmky denně (kouřil jsem, povětšinou hodně, s dvěma přestávkami od svých osmnácti let, tj. mám za sebou plných 18 let těžké závislosti, přičemž v posledních letech jsem už trpěl kuřáckým kašlem a jinými průvodními znaky chátrání těla v důsledku této závislosti). Toho 28. července jsem krátce po poledni pil kávu a zapálil si k ní cigaretu, když v tom se mi udělalo zle - a to pořádně. Bušilo mi srdce, nemohl jsem dýchat, měl jsem pocit, že se dusím a cigaretový kouř mi začal nesnesitelně páchnout. Pochopil jsem, že toto je druhé a razantnější vyjádření mého nevědomí ohledně kouření, přičemž případné třetí varování jsem raději ani nedomýšlel. Okamžitě jsem sbalil všechno, co nějak souviselo s kouřením, do igelitky a odnesl to do sklepa (skoro celý Jávský tabák jsem později dal kamarádovi bezdomovci). Mé tělo se trochu uklidnilo, ale stále mě bolelo na hrudi (pro klid duše jsem se později nechal vyšetřit, vše mám v pořádku, nebyl to infarkt či jiná vážná potíž, jen poctivá psychosomatika, jak jsem ostatně předpokládal).

Jenže: Co s abstinenčními příznaky? Když jsem před lety přestal kouřit (vydržel jsem to tehdy 4 měsíce), byly fakt mučivé, a nechtěl jsem tím procházet znovu. Nicméně elektronická cigareta nepřipadala v úvahu - kouř, respektive představa jeho vdechování, se mi natolik zhnusila, že jsem nebyl ochoten vdechovat ani tu náhražkovou nikotinovou páru. Je také třeba poznamenat, že e-cigareta není vhodný prostředek k překonání závislosti, je to harm reduction. Jako harm reduction je e-cigareta vynikající věc – uživateli škodí o mnoho řádů méně, než klasický spalovaný tabák, a okolí neškodí vůbec – ale na vlastní boj se závislostí se moc nehodí, neboť je principiálně založena na co nejvěrnější vzhledovou i funkční imitaci skutečné cigarety.

Další variantou byly různé lékárenské nikotinové přípravky. Měl jsem doma nějaké sublingvální nikotinové tablety a začal jsem s nimi. Nicméně tyhle farmaceutické produkty jsou fakt nechutně předražené (vyjdou dráž než nejlevnější cigarety, tomu říkám byznys!). Řekl jsem si, že to zkusím se šňupacím tabákem. Už jsem s ním měl nějaké zkušenosti z doby, kdy jsem byl v nemocnici, a věděl jsem, že fyzický absťák řeší velmi dobře. A protože jsem si na toto téma leccos zjistil, věděl jsem, že existují i jiné produkty, než je všeobecně po trafikách rozšířený Red Bull. Red Bull je strašně silný, člověku po něm vyhrknou slzy do očí a většinu experimentátorů odradí. Já jsem vyzkoušel různé značky a jednoznačně u mě zvítězily ovocné tabáky Ozona. Také je třeba vědět, že šňupnutí nespočívá ve vdechnutí tabáku vší silou, ale naopak v jeho co nejpomalejším, ale stále ještě účinném vdechnutí – podobném přivonění k vínu či dobré pálence. Cílem nejsou slzy v očích a kýchání, ale těžko popsatelný příjemný pocit velice rychlého vstřebávání nikotinu do krve spojený s intenzivním vjemem aromatu daného tabáku. A samozřejmě zahnání absťáku. Tabák je vhodné šňupat z hřbetu ruky rozdělený na dvě malé kupičky, do každé nosní dírky jednu. Zvláště pokud je člověk ve společnosti, měl by si decentně otřít okolí nosu a líce: hnědý poprašek, který se tam může objevit, vypadá poněkud trapně.

Když jsem s tím začal, šňupal jsem cca desetkrát denně. V té době jsem si na toto téma povídal s kamarádem (kuřákem), který se dočista zděsil a varoval mě, že si takto zničím sliznice a kdesi cosi. Protože však mám vlastní rozum a znalosti, věděl jsem, že abych si způsobil tento druh problémů, musel bych intenzivně šňupat něco podstatně ostřejšího a jinak zbarveného, než je malinová Ozona, a i tak by to chtělo nějaká ta “léta praxe a odříkání“. Tím nechci říci, že šňupání tabáku je zdravé, to samozřejmě není – ale poplašné novinové zprávy o tom, že škodí stejně, jako cigarety, lze zamítnout už na základě prosté racionální úvahy o tom, co se v těle při tom a při onom způsobu aplikace nikotinu vlastně děje. Když si vyhledáte populární články na toto téma, najdete pod pompézními titulky o škodlivosti bezdýmých tabáků (a bezpečnosti farmaceutických nikotinových náhražek) nakonec obvykle konstatování jako: “Dle nedávných studií mohou tabákové výrobky mírně zvýšit riziko infarktu a mrtvice u dlouhodobých uživatelů, přestože neprodukují kouř.“ Takže ano, pokud bude člověk jak o život šňupat nebo žvýkat tabák, skutečně si může přivodit zdravotní komplikace. Nicméně přinejmenším v mém případě zjevně neplatí všude možně omílané tvrzení, že bezdýmé tabáky nepomáhají v odvykání kouření. Vtipné jsou také odpovědi na otázku, zda bezdýmé tabáky škodí méně, než kouření či nikoli: Místo jasné odpovědi se dozvíme něco vyhýbavého ve smyslu “I tyto produkty mohou způsobit rakovinu“, aniž bychom se dozvěděli cokoli o tom srovnání s následky vdechování kouře. Já coby “disclaimer“ uvedu, že bezdýmé tabáky samozřejmě nejsou zcela neškodné, a laskavý čtenář nechť sám uváží, jak to s tou škodlivostí v porovnání se šlukováním kouře je - a případně si najde nějaké seriózní studie. Za sebe mohu říci, že za tím vším brojením proti elektronickým cigaretám a bezdýmým tabákům vidím jiné motivy, než je starost lidské zdraví.

Tak či onak - mým cílem nebylo přejít z cigaret na pravidelné a časté šňupání tabáku, ale nenechat se ztýrat fyzickým absťákem. Postupně jsem šňupal méně a méně (aniž bych si to nějak ordinoval, prostě mé tělo toužilo po dávce nikotinu ve stále delších intervalech) a zhruba po čtyřech měsících jsem skončil na občasném užití tabáku ve chvílích, kdy jsem se potřeboval soustředit, nebo jsem na něj měl prostě chuť, což je aktuálně tak 3-4krát do týdne. Na soustředění je mimochodem opravdu dobrý, pokud se potřebuji zkoncentrovat například na nějaký náročný intelektuální úkol, je nikotin v této podobě velmi nápomocný. Na druhou stranu – a to pokládám za důležité – nefunguje mi (samozřejmě se zde jedná o moji osobní zkušenost!) jako způsob, kterak si zkrátit dlouhou chvíli, ani nepomáhá při nervozitě. Pokud mohu soudit, tak nesupluje ty funkce cigarety, které se podílejí na psychické složce závislosti.

Nyní mohu s čistým svědomím říci, že mé sliznice to přežily podle všeho ve zdraví a čich se mi zlepšil, jak je to u lidí, kteří přestali kouřit, běžné. Kdybych šňupací tabák užíval v tom množství jako na počátku několik let, nejspíš by se nějaké potíže dostavily, ale to se nestalo. Takže za sebe mohu říci, že se mi tento způsob zvládání fyzické složky nikotinové závislosti osvědčil, přičemž nelze opominout ani finanční stránku celé záležitosti – první měsíc jsem na úlevu od nikotinového absťáku spotřeboval zhruba dvě pětigramová balení šňupacího tabáku, což přepočteno na peníze činilo dohromady bezkonkurenčních 42Kč.

Zde je třeba připomenout ještě jednu důležitou věc týkající se závislosti (nejen) na kouření: Ta se skládá z fyzické a psychické složky a ten poměr je u každého jiný. Znám bývalé kuřáky, kteří prostě přestali a žádné významné fyzické příznaky nepociťovali, a naopak znám případy, kdy došlo nejen k neklidu, nervozitě, neschopnosti soustředění, podrážděnosti, ale i k dosti silným bolestem, pálení po celém těle, krvácení z dásní a lecčemu dalšímu. Je to individuální. Myslím, že lidé, kteří přestali s kouřením a pociťovali jen malé či dokonce žádné abstinenční příznaky, by neměli soudit ty, jejichž tělo zvládá vysazení podstatně hůře. Pomocné kritérium jak poznat, zda je kuřák fyzicky závislý, je zjištění, za jakou dobu po probuzení si zapálí první cigaretu. Pokud do hodiny, je zřejmě fyzicky závislý, zapálí-li si sotva vstane nebo nejpozději po usednutí ke kávě (bez snídaně), je to zcela jasný případ!

Podívejme se i na další aspekty nekouření. Jedním z nich je obligátní přibírání na váze. Ano, pár kilo jsem přibral, nejsem s tím úplně spokojený, ale není to nic katastrofálního. Základem pro mě je mít po ruce dostatek jablek – chutnají mi, nelezou do peněz, a nejsou to buchty.

Dále je třeba zmínit krizi. Ta se dostavila po půl roce, trvala cca 14 dní a nebylo to nic příjemného. Nebylo to už fyzické bažení, ale velmi silná psychická touha. Kouř mi najednou začal vonět a musel jsem si dávat pozor, abych nepodlehl. Cigareta - a ještě více dýmka - mi také chyběla, a občas stále chyb, coby odměna či jako forma relaxace. Ale vím, že kdybych podlehl, spustily by se v mém mozku procesy, jež by skončily tím, že bych začal obelhávat sám sebe a přesvědčovat se, že je to takto v pořádku, že už kouřit můžu, protože mé plíce si už dostatečně odpočinuly atd. Znám to, zažil jsem to před lety. Občas závidím svátečním kuřákům, kteří dokáží mít tuto drogu pod kontrolou, ale prostě nemohu mít všechno. Tak, jako mají pijani Nohavicův alkoholický kopec, mají jej i kuřáci.

Co dodat? Vzhledem ke svému vzdělání v oblasti drogových závislostí a především praxi spočívající v terapeutické práci s na alkoholu závislými klienty vím, že neexistuje (ovšemže s výjimkou smrti) žádné jisté “už nikdy“, a že ti, kdo se nejvíce holedbají silou své vůle, recidivují obvykle nejdříve. Nevím, co bude za měsíc, za rok, za deset let... – důležité je, co je teď, a teď nekouřím a je to fajn.

pozn.: Autor tohoto článku na svou čest prohlašuje, že není placen žádným výrobcem nebo distributorem šňupacích tabáků.