Vánoce coby mystérium zrození Království nebeského

Je notoricky známým faktem, že historický Ježíš, tedy Jošua ben Josef, se nenarodil 25. prosince, a obecně se tvrdí, že křesťané tento svátek „ukradli“ mithraistům coby svátek zrození Mithry. Přesto chci ukázat, že vztažení Vánoc k Ježíšovi má svůj vlastní hlubší smysl, spočívající mimo jiné v radikálním překročení možností, jež Mithrova mystéria a náboženství vůbec mohla nabídnout.

Ovšemže nelze ani na okamžik zapochybovat o tom, že slavení období zimního slunovratu a dní po něm následujících je mnohem starší než křesťanství a troufám si říci, že je starší i než jakékoli nám známé náboženství. Je dost dobře možné, že si sluno-vratu povšimli již předkové druhu Homo sapiens, nicméně to patrně byli jen ti z nich, kteří osídlili oblasti ležící severněji od rodné Afriky, tedy oblasti, kde období zimy představovalo vážný existenční problém. Samozřejmě nevíme, jaké duchovní konotace těmto dnům, jež představují první nesmělý příslib lepších, to jest slunečnějších a teplejších, dnů připisovali, ale já si myslím, že nějaký ano.

V neolitu, tedy po vzniku zemědělství, se pak koloběh ročních období propojil s lidským životem ještě silněji, a lze předpokládat, že jakmile se objevil koncept boha, objevily se i mýty o znovuzrození solárního božstva, vítězství slunečního boha nad nějakou démonickou silou představující chaos a smrt a podobně. Zrození Mithry v den zasvěcený Římany Neporazitelnému Slunci (Sol Invictus) je tudíž součástí prastaré náboženské tradice a stejně jako tyto narozeniny „ukradl“ Kristus Mithrovi, „ukradl“ je Mithra zase jiným božstvům. Navíc některé prameny ukazují, že křesťané toto datum používali ještě před nárůstem popularity mithraismu, ale to není zase tak podstatné – významným datem spojeným se Sluncem byl tento den jistě dávno před narozením Ježíše Krista. Podstatné je, že Ježíš, jak uvidíme, představuje něco radikálně nového, přináší zvěst, která tuto pradávnou slunovratovou "náboženskou štafetu" těm, kdo mají uši k slyšení, přerušuje. Podívejme se tedy, zda tento svátek opravdu dává v souvislosti s Ježíšem smysl a to především v kontextu jeho vlastní víry spíše než víry v něj.

To, oč se mi jedná, je skutečnost, že Ježíš ohlásil příchod Království Božího (či nebeského), které se s posledním ze starých proroků, Janem Křtitelem, „vlomilo“ do světa a započala tak zcela nová etapa v duchovních dějinách světa. V této souvislosti se také hovoří o distinkci „Ježíšova víra“ a „víra v Ježíše“. Tím prvním je Ježíšova vlastní theologie, jejíž podoba je víceméně uchována především v synoptických evangeliích (Matouš, Marek, Lukáš). Tím druhým, tedy „vírou v Ježíše“ je pak samozřejmě víra v to, že podstoupil zástupnou oběť, respektive že Bůh v něm podstoupil zástupnou oběť za lidské hříchy. Této víry se týkají především mystéria Velikonoční. V současné době je v rámci křesťanství akcentována spíše ona „víra v Ježíše“ coby Vykupitele, a "Ježíšova víra", která obsahuje mimo jiné i radikální sociální apel a poznámky ohledně toho, že nelze současně sloužit Bohu a Mamonu, je jakoby upozaděná a v historii se dostávala ke slovu často v případě osobností a hnutí pokládaných za heretické či z hereze podezírané. Málokdo kupříkladu ví, že velký následovník Ježíšovy víry, František z Assisi, mohl být stejně tak dobře svatým i kacířem – u něj to bylo hodně „na hraně“.

Ježíšova víra však není v prvním plánu sociální naukou, je radikální emancipační naukou, jejímž základem je přesvědčení o rovnosti všech lidí před Bohem a o tom, že nastal věk Božího či Nebeského království, na němž může participovat každý, kdo dokáže být „jako dítě“, tedy kdo dokáže odvrhnout kulturně vybudované ideologické předsudky, skrze něž filtruje svůj pohled na svět. Království Boží není z tohoto světa a přesto je mezi námi – je možností, která je vždy k dispozici, je to, východní hantýrkou řečeno, samsára, jež je současně nirvánou. Není to žádné časově a prostorově oddělené místo, je tady a teď a je tady a teď pro každého – není tudíž třeba žádných obětí v chrámu, žádných prostředníků, žádné duchovní elity k tomu, aby se na něm mohl kdokoli kdykoli podílet tím, že koná dobro pro ně samo, tedy že má, v kantovském smyslu, dobrou vůli. Jen zde, v následování mravního zákona, je skutečná svoboda, přestože se to z hlediska svobody, jak je běžně chápána (tedy jako příležitost k libovůli), její opak. Svoboda je poznaná nutnost (Spinoza), ale také nutnost dobrovolně přijatá jako jako neodmyslitelná součást života, snad jen zde je místo pro svobodnou vůli, i když, jak konstatoval již Kant, to samozřejmě nelze empiricky testovat.

Pokud je Království Boží mezi námi a není třeba prostředníků, pak to samozřejmě znamená, že není třeba náboženství, přinejmenším v té podobě, v jaké tehdy existovalo a v jaké povětšinou existuje dosud. Troufám si říci, že by Ježíš neměl sebemenší problém s Marxovým proslulým prohlášením, že: „Náboženství je vzdychání utlačovaného tvora, srdce nelítostného světa, duch bezduché situace. Je to opium lidstva. Pravé štěstí lidu vyžaduje odstranění náboženství jako iluzorního štěstí.“ To není ateistický citát, i když Marx ateista patrně byl, to je antireligiózní a duchovně emancipační citát!

Vrátíme-li se zpátky k Ježíšově víře, pak je třeba říci, že tato duchovní revoluce se připravovala již staletí před ním a to jak v židovství, tak i leckde jinde (Indie, Řecko). Nicméně hegelovský "dějinný Duch" si vybral právě Ježíše (stejně tak lze říci, že správné okolnosti nastaly právě kolem Ježíše) a s ním k nám přišlo Boží Království jako emancipační výzva zásadního charakteru a jako možnost neustále otevřená pro každou lidskou bytost. Ježíš již dávno před Nietzschem nastolil otázku „přehodnocení všech hodnot“ a řekl bych, že tak učinil ještě mnohem radikálněji, než Friedrich Nietzsche. Marxovo pojetí komunismu pak chápu jako oživení a znovupromyšlení Ježíšovy idey Království nebeského.

Je docela dobře možné, že v posledních staletích nazrává dějinná situace pro nějakou další, radikálnější a v tuto chvíli nepředstavitelnou, ideu. Konec konců i Ježíš, podobně jako mnozí jiní židovští myslitelé té doby, věřil, že po období, které zvěstoval, přijde ještě zásadnější obnova světa, poslední soud a posthistorický „přicházející věk“. Osobně se domnívám, že prostě nejsme schopni nahlédnout, co přijde po skončení světa, v němž právě žijeme, a tudíž se nám to, co přijde, jeví jako definitivní předěl, za nímž buď není nic nebo tam existuje nějaký statický a nedějinný ideální svět. Proto si nemyslím, že onen „přicházející věk“ bude definitivním završením dějin, ale jejich pokračováním na jiné, zcela nepředstavitelné, úrovni. Bude to dějinný pohyb, který si prostě ani Ježíš, ani Hegel a ani Marx nedokázali představit.

Nemíním nijak zpochybňovat Velikonoční mystéria a víru v Ježíše, pakliže ovšem jejich interpretace nejsou v rozporu s Ježíšovou vírou, což některé z nich jsou, ale chci vyzdvihnout Vánoční mystéria nejen jako znovuzrození Slunce, což je konec konců jen přírodní jev, ale jako připomínku toho, že nemusíme být vyvoleni a zasvěceni, jako třeba mithraisté, abychom se podíleli na božském, ale že to Slunce je zde a svítí na dobré i zlé, na spravedlivé i nespravedlivé a že každý z nás se může stát „synem nebeského Otce“, tedy v původním pohanském či archaickém smyslu tím bohem, jenž se v období kolem zimního slunovratu znovuzrozuje a jehož znovuzrozování bylo v této době po celé věky oslavováno.

Požehnané Vánoce Vám všem…

…věřícím i nevěřícím,

monoteistům, polyteistům, panteistům,

kultistům i ateistům...

...levičákům i pravičákům,

komunistům i antikomunistům,

mocným i bezmocným...

...dobrým i zlým,

šťastným i zoufalým,

milujícím i těm, kdo nenávidí,

živým… i mrtvým.

+

O této úvaze můžete diskutovat jak přímo pod článkem,

tak i anonymně a bez přihlášení, ale jen slušně a k věci, ZDE.