Pocit po dočtení knihy

Také míváte takový ten zvláštní pocit bolestného napětí poté, co dočtete knihu? Já jej mívám skoro pokaždé. Je to jistý velmi specifický druh úzkosti a nemá daleko k panice.

Dokud knihu čtu, je to v pořádku. Vím, co mám dělat – číst vybranou knihu. Svět a život mají svůj řád. Jsou ovšem knihy, které z různých důvodů nedočtu či je čtu dlouho a s přestávkami, ale to je v pořádku. I to je součástí řádu mého soukromého světa. Někdy je to spojené se slabými výčitkami svědomí, ale nebolí to. Dočtení knihy bolí.

Pochopitelně to nesouvisí s obsahem knihy – bolest se dostavuje bez ohledu na to, zda jde o knihu odbornou nebo o beletrii. Souvisí to s rozhodováním, co číst dál. Po jaké knize sáhnout. Mám tisíce knih, dobrou polovinu, možná i více, tvoří knihy nepřečtené, a já cítím až v morku svých kostí, že zemřu dřív, než je všechny přečtu. Je to, jak by řekl Smith z Matrixu, nevyhnutelné. Je to nevyhnutelné už proto, že si průběžně pořizuji knihy nové a také navštěvuji knihovnu.

Ta úzkost spojená s volbou knihy ke čtení, je existenciální, je spojená s vědomím vlastní smrtelnosti, s bytím k smrti. Až do konečků prstů mi v těch chvílích vystřeluje psychosomatická bolest, dech mívám mělký a rychlý, prostě panika jak vyšitá. Když se nakonec rozhodnu, sáhnu po vybrané knize a začnu číst, bolest poleví, dech se prohloubí a záhy je vše v pořádku. Už zase čtu knihu, kterou jsem si vybral.

Zmínil jsem se, že chodím do knihovny. Půjčování knih výše zmíněnou úzkost poněkud zmírňuje, neboť knihy je třeba brzy vrátit a tudíž volím mezi několika vypůjčenými tituly a ne mezi stovkami knih, jež na mě vyčítavě hledí z knihovniček, polic, stolu či okenního parapetu.

Velice důležitá je pro mne možnost přetavit přečtené v něco použitelného v další tvorbě, ať už literární,  filosofické, duchovní či magické. Poznání, které bych nabyl, ale o něž bych se žádným způsobem nepodělil s ostatními (či je aspoň neměl k dispozici k potenciálnímu podělení se), by pro mne ztratilo na hodnotě, neboť by je nakonec stejně smrt vymazala. Podobně jako staří Řekové také já vnímám sám sebe skrze ostatní, být pro mne znamená být vnímán, být v interakci, být zapamatován. Knihy jsou pro mne spíše prostředek než cíl. Jsou médiem, řekou, po níž se někam plavím, možná od sebe k sobě (čili odnikud nikam?).

Když o tom tak přemýšlím, je docela dobře možné, že ten svíravý pocit těsně předtím, než sáhnu po nějaké konkrétní knize a začnu ji číst, je tím nejcennějším, co mi moje čtenářská vášeň přináší.