Lidová víra není degenerací, ale regenerací náboženství

„Uctívání Svaté Smrtky je rouhání, vzkázal Mexičanům Vatikán“. Tak to je pro mne, coby ctitele Santa Muerte, pěkná příležitost ke krátké glose.  

Autorův domácí oltářík Santa MuerteJaroslav A. Polák

„Mexický kult Santa Muerte či též "Svaté Smrti" se stal trnem v oku šéfa Papežské rady pro kulturu, kardinálovi Gianfracu Ravasimu. Ten prohlásil, že podobné projevy lidové víry jsou "degenerací náboženství". Církev vidí problém i ve faktu, že tato náboženská praxe je populární mezi členy drogových kartelů.“ píše se dále v článku.

Nuže: Soudím, že podobné projevy lidové víry jsou naopak regenerací náboženství. Náboženství se totiž vždy rodí zdola, z potřeb lidí, kteří nejlépe vědí, jak se skutečně setkávat s Posvátnem (není zase tak podstatné, zda novou vizi zprostředkuje nějaká výrazná prorocká či zvěstovatelská osobnost, nebo se zda se idea postupně utvoří mezi lidem); náboženství, respektive autentická spiritualita, nesídlí v katechismech. Nahlédneme-li do dějin různých náboženství, shledáme, že všechny podstatné impulsy vedoucí k jejich vzniku a rozvoji tak či onak souvisejí s odvržením dogmat a způsobů myšlení, které zastaraly a přestaly plnit svou autentickou duchovní funkci.

Lidé v Mexiku moc dobře vědí, proč uctívají právě Santa Muerte, dává to velice dobrý smysl jak z pohledu spirituálního, tak z pohledu jungovského, existenciálního a samozřejmě i z pohledu marxistického. Oni nepotřebují Boha zakletého do katechismu, nepotřebují jej, protože intuitivně vědí, že tam není, že už dávno katechismus opustil a přenechal jej skutečným modlářům – uctívačům prázdných slov, lidem, padajícím na kolena před literou.

Jsem velkým příznivcem lidové víry, je to víra, z níž cítím jak Ducha, tak i člověčinu. Lidová víra je jako řeka – přehradíte-li ji, nakonec si najde jinou cestu k moři – Duchu.

V pěkné reportáži Jana Sochora se píše:

Avšak většina stoupenců Svaté Smrti překvapivě s křesťanským bohem žádné nesrovnalosti nemá. Mají k němu stejný respekt jako k „Hubené“ a dá se říci, že víceméně praktikují obě víry současně, o čemž jsem se několikrát přesvědčil během procesí.

„Podívej se, je to jednoduchý. Von – “, ukázal Mexičan na obrázek zmučeného Ježíše na kříži, který měl nedbale vytetovaný na předloktí, „ – je šéf. Jasný?“ Zastavil se, jakoby čekal, jestli jsem jeho tvrzení pobral. Otočil se zády, nahrbil se tak, aby kérka Santy přes celá jeho záda vynikla a dodal: „A vona je šéfová, chápeš?“

Chápu a chápu to naprosto dokonale! Narozdíl od tohoto (z Katechismu katolické církve):

253. Trojice je jedna. Nevyznáváme tři bohy, nýbrž jednoho Boha ve třech osobách: "soupodstatnou Trojici". Božské osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je úplně celý Bůh: "Otec je všechno to, co je Syn, Syn všechno to, co je Otec, Otec a Syn všechno to, co je Duch svatý, totiž jediný Bůh, podle své přirozenosti." "Každá ze tří osob je onou skutečností, totiž podstatou, bytností nebo božskou přirozeností."

254. Božské osoby jsou od sebe skutečně odlišné. "Bůh je jediný, ale ne osamocený." "Otec", "Syn" a "Duch svatý" nejsou pouhá jména, označující způsoby božského bytí, nýbrž osoby skutečně odlišné: "Syn není Otec, Otec není Syn a Duch svatý není Otec nebo Syn." Liší se od sebe navzájem vztahy svého původu: "Je to Otec, který plodí, Syn, který je plozen, Duch svatý, který vychází." Božská jednota je trojjediná.

255. Božské osoby jsou ve vzájemném vztahu. Skutečná, vzájemná odlišnost božských osob, protože božskou jednotu nedělí, spočívá výhradně ve vzájemných vztazích: "Ve jménech osob, která vyjadřují vztah, se Otec vztahuje k Synovi, Syn k Otci, Duch svatý k oběma; nicméně, mluvíme-li z hlediska vztahu o těchto třech osobách, přece věříme v jedinou přirozenost či podstatu." Vždyť v nich "je všechno jedno tam, kde není žádný protiklad vztahů". "Pro tuto jednotu je Otec celý v Synovi, celý v Duchu svatém; Syn je celý v Otci, celý v Duchu svatém; Duch svatý je celý v Otci, celý v Synovi."

Možná, že kdysi dávno to dávalo nějaký smysl, možná, že to v minulých dobách byla zformalizovaná podoba něčeho autentického. Ale mám-li si vybrat, volím všema deseti Von je šéf a vona je šéfová. 

V lidové víře Mexičanů ožila stará aztécká bohyně synkretizovaná s katolickým kultem světců a Panny Marie – Santa Muerte. Spravedlivá i milosrdná ve světě, kde obojí často tak bolestně chybí. A že je populární mezi zločinci? Inu je, je zde pro všechny, nechápu však, proč něco takového vadí ausgerechnet Římskokatolické církvi, když kupříkladu neexkomunikovala různé mafiánské bosse či dokonce ani Adolfa Hitlera... ;-)

La Santa Muerte Himno - pusťte si to, je to dechberoucí!

O této úvaze můžete diskutovat jak přímo pod ní,

tak i anonymně a bez registrace, ale jen slušně a k věci, ZDE.