Křesťanství, marxismus a téma chudoby

"Mohu říci jen to, že komunisté ukradli naši vlajku. Vlajka chudých je křesťanská. Chudoba je středem evangelia," řekl papež František s odvoláním na biblické pasáže o potřebě pomoci chudým, nemocným a potřebným. (iDnes) Pozvedám tedy tuto hozenou rukavici.

Foto převzato z iDnes

Nuže: Bylo by absurdní tvrdit, že komunisté či socialisté byli první, kdo se začal o "vlajku chudých" zajímat. Ostatně v prvních třech až čtyřech staletích bylo křesťanství patrně vůbec nejpokrokovějším učením na světě a myslím, že marxisté by to měli uznat. Ovšem nebyli to ani křesťané, kdo první tyto otázky tematizoval – silné sociální motivy nalezneme i v judaismu, zoroastrismu a jiných náboženstvích. Po křesťanech tuto oblast rozvíjel – a nutno říci, že v oblasti praxe lépe než tehdejší křesťané – islám, a bylo to téma také středověkých heretických (kataři) či na pokraji hereze se nacházejících hnutí (valdenští, husité). Zcela zvláštní oblast pak tvoří různé orientální směry, kterým se zde ale věnovat nebudu.

Přesto tvrdit, že komunisté toto téma křesťanům ukradli, je podobně absurdní, jako tvrzení, že křesťané je ukradli židům. Téma chudoby je takříkajíc veřejný statek - pakliže chudoba existuje, může ji každý tematizovat jako uzná za vhodné, aniž by se z toho musel komukoli zpovídat. 

Podívejme se nejprve, jakými cestami komunisté, respektive Marx, z křesťanství čerpali. Nečinili tak přímo, ale skrze své předchůdce – utopické socialisty. Tak, jako by bez konfrontace s gnosticismem nevzniklo křesťanství jak je známe, nevznikl by ani marxismus bez konfrontace s utopickým socialismem, který, po našem, Marx dialekticky překonal.

Utopičtí socialisté skutečně významnou měrou vycházeli ze sociálně interpretovaného Ježíšova učení, problém je v tom, že Ježíšovo učení je určeno jednotlivci, je to individuální étos. A z mého pohledu je to étos hodný následování, jenže právě jen pokud se jedná o vztah konkrétního člověka ke konkrétním lidem (bližním). Čteme-li evangelia pozorně, všimneme si, jak adresné jeho poselství je. Jak je zaměřené na nitro člověka. Ježíš nebyl sociální reformátor, byl by jím, kdyby byl mesiášem podle židovských představ, tedy králem, který dá svět do pořádku. Jenže přesně tuto roli Ježíš explicitně odmítá, jeho království "není z tohoto světa". Pokud tematizuje chudobu a hovoří proti bohatství, jde mu především o duchovní stránku věci – bohatství člověka poutá k tomuto světu a vzdaluje ho Království nebeskému (poklad na zemi versus poklad v nebi). Ježíš tedy neusiluje o odstranění chudoby, ale o dobrovolnou chudobu, respektive nevázanost na hmotné statky a důvěru, že Bůh zařídí "chléb náš vezdejší", tedy vše podstatné, co člověk potřebuje, aby mohl zvěstovat Království Boží. To všechno je velice úctyhodné, a osobně se s tím ztotožňuji, ale není možné snažit se na těchto základech smysluplně stavět porozumění světu ve smyslu filosofie společnosti či sociologie. A nelze  na těchto základech ani smysluplně projektovat sociálně spravedlivou společnost. Respektive ano, pokud bychom uvěřili v možnost, že se všichni lidé v dané společnosti budou dobrovolně chovat v intencích evangelijních zásad. Jenže to je typická utopická představa.

To neznamená, že by v rámci křesťanství nebylo možné vytvářet to či ono učení o společnosti, takových pokusů bylo dost, ale soudím, že všechny tak či onak stavěly na svatosti. Problém shledávám v tom, že Ježíš neříká "Je třeba, aby lidé neprahli po majetku, chovali se k sobě hezky, nekradli, nelhali a vůbec poctivě dodržovali desatero, a svět bude lepší.", ale "Ty! Nemusíš být otrokem své munilosti, profese a majetku. Hoď to za hlavu a následuj mě, království Boží je mezi námi." Takový apel dává smysl jen v intencích konkrétního subjektu, není to, a nemůže být, filosofie společnosti.

Nicméně pokud jde o křesťanství a chudé, nelze se omezit pouze na teorii, je třeba se zamyslet také nad praxí, přičemž zůstaneme jen u toho, co lze (s jistou výhradou, ja uvidíme) označit jako praxi dobrou. Touto praxí (nejen) křesťanských církví, jíž je charita. Dobročinnost lze chápat jako dobrovolný závazek lidí pomáhat svým bližním, přičemž podle Ježíšových slov by to mělo navíc probíhat anonymně. Charita je skvělá věc, pokud nic jiného nefunguje. Problém je, že je nesystémová. Závisí na nejistých zdrojích, k distribuci těchto zdrojů dochází selektivně a často se pomoci domůže nikoli ten, kdo trpí tiše a pokorně, ale ten, kdo nejhlasitěji křičí. Dalším problémem charity je ohrožení lidské důstojnosti – člověk, který žije důstojně na základě transparentní a spravedlivé distribuce veřejných statků je v jiné pozici než člověk, který prosí o pomoc s nataženou dlaní a doufá, že se nad ním někdo smiluje. 

Jsem hluboce přesvědčen, že charita je přínosem v zemích, kde stát zcela selhává a náprava situace je v dohledné době nereálná, ale v civilizovaných zemích by měla hrát nanejvýš roli opravného prostředku ve smyslu prezidentské milosti, tedy nástroje, který pomůže ve chvíli, kdy systém z nějakého důvodu selže, například proto, že se objeví problém, s nímž se nepočítalo.

To, s čím přišel Marx, je něco zcela jiného než sociální učení postavené na evangeliu. Marx se zamyslel nad tím, jak svět, jehož byl součástí, skutečně funguje, ne nad tím, jak by byl krásný, kdyby byli všichni svatí. A uvažoval o tom, jak svět měnit, aniž bychom ignorovali pravidla, která v něm fungují. Marx byl velký realista, žádný fantasta, jak se někteří lidé mylně domnívají.

Marx, na rozdíl od Ježíše, uvažoval sociálně deterministicky. Lidé jsou utvářeni sociální realitou, jíž jsou součástí, a výrobními vztahy, které v ní panují. Tyto vztahy je však mohou dotlačit do situace, jež vyústí ve vzpouru proti nesnesitelným poměrům, a tak dojde k systémové změně. Už se to v minulosti stalo. Marx si uvědomoval, že žádný jurodivý revolucionář nic nezmůže, pokud nejsou objektivní podmínky ke změně, proto se také stavěl proti tehdejším anarchistům.

Máme zde tedy Ježíše, který promlouval k srdcím každého jednotlivého člověka a volal o změně niterného přístupu, a máme zde Marxe, který analyzoval neosobní síly hýbající společností. Těžko můžeme najít dva odlišnější přístupy k tématu lidské bídy a utrpení.

Proto nemůžeme použít Ježíšovo učení jako teorii společenské dynamiky, k tomu nebylo nikdy určeno. Marxova teorie není vykradené křesťanství, je to zcela nový pohled na svět. Je to pohled, který je poněkud neosobní a neumí úplně zodpovědět některé otázky týkající se individuálního étosu, vztahu k bližnímu jako jedinečné lidské bytosti a dalších oblastí subjektivity, přičemž nepokládám za jakkoli kacířské přizvat si v této oblasti na pomoc třeba Immanuela Kanta, existencialismus či křesťanství, ale je třeba vědět, co kam patří a nerozšiřovat sféru jakéhokoli učení za hranice, jež mu přísluší (a je pravda, že dogmatičtí marxisté se občas o něco takového snažili – a byla to chyba).

Nechci sahat papeži Františkovi do svědomí; myslím, že coby vzdělaný člověk je seznámen se základy marxismu a asi ví, jak problematické jeho prohlášení je; samozřejmě lze namítnout, že pokud jde o samo téma chudoby, pak ano – je společné křesťanům i komunistům (a mnoha dalším zástupcům myšlenkových směrů), to je ovšem opravdu hodně banální. Celé Františkovo působení vnímám jako dokonale propracovanou marketingovou kampaň a myslím, že asi opravdu věří, že svým jednáním zlepšuje svět. Já si tím ale moc jist nejsem.

---

Edit: "A to jest nová doba ve vývoji smýšlení sociálního, že totiž socialismus přestává být náboženský. Toto nové stádium nám představuje marxismus, a to jest jeho velká zásluha." Tomáš Garrigue Masaryk

---

PS: Ano, vím, že praktické pokusy o realizaci marxismu dopadly leckdy dost příšerně, ale totéž platí i o křesťanství, takže nechte na hlavě.