Povídání o zakázané výstavě

Zlé feministky zakázaly výstavu aktů! Cenzura! Nová totalita! A tak dále. Konečně tu máme kauzu, která se netýká uprchlíků, islámu nebo Romů, kauzu, která opět ukazuje hloubku našich předsudků a nedostatek kritického myšlení.

Co se vlastně stalo lze shrnout několika větami: Karel Richtr, jehož (chvályhodné!) hobby je návrat k technickým kořenům fotografického řemesla, nafotil historickou fotografickou technikou několik pohledných, více či méně oděných žen v knihovně Akademie věd, aby tyto fotografie prezentoval tamtéž v rámci festivalu Týden vědy a techniky Akademie věd ČR. Dvě feministické organizace se dospěly k závěru, že se jim to nelíbí, protože výstava prezentuje ženy jen jako objekty a nemá žádný přínos – což navíc dokonce stojí v samotném popisku výstavy! Svou kritiku zveřejnily a poslaly vedení Akademie věd. Vedení AV ČR se nad tím zamyslelo, dospělo k závěru, že kritičky mají zřejmě pravdu a výstavu předčasně ukončilo s tím, že výstava bude přesunuta jinam.

Otázka zní: V čem je proboha vlastně problém? Vždyť se jedná o jeden z normálních procesů, které se v občanské společnosti odehrávají. Pokud veřejná, státem dotovaná instituce nějak koná, má každý právo se k tomu vyjádřit – nebo byste snad chtěli, aby tomu tak nebylo? A jakákoli organizace má právo na základě kritiky změnit názor, pakliže shledá kritiku oprávněnou – nebo byste snad chtěli, aby tomu tak nebylo?

Nikdo žádnou výstavu nezakázal. Sám provozovatel ji ukončil – a to navíc jen na daném místě. A myslet si, že české feministky, které nota bene za sebou opravdu nemají většinu veřejnosti, disponují nějakou tajemnou mocí (pan Richtr píše o „silném nátlaku“), jež jim umožňuje zakazovat výstavy či nějak vydírat státní instituce, vskutku zavání konspirační teorií. Jakou pákou, jakými možnostmi „silného nátlaku“  proboha mohou organizace jako Kongres žen a Genderová expertní komora ČR reálně disponovat? Že by za nimi stáli ilumináti?

Po pravdě řečeno jsem měl možnost blíže se seznámit s tzv. gender studies a nepokládám se za velkého fanouška této vědy(?). Nelíbí se mi umanuté odmítání jakýchkoli evolučních a vůbec biologických faktorů podílejících se na rozdílech mezi mužskou a ženskou psychikou (ale odmítám i vyhraněné evolučně-psychologické postoje), mám velké pochybnosti o jazyce, který v rámci gender studies převládá, protože mi zavání obskurantismem, a mám pocit, že feministky některé problémy, jimiž se zabývají, samy vytvářejí – podobně, jako třeba kosmetický průmysl celulitidu. Také se mi zdá, že feministky u nás nezvládají dobře strategii a velmi často, byť v dobré víře, „tlačí na pilu“. Na druhou stranu pokládám za iluzorní si myslet, že emancipace žen skončila získáním volebního práva, a nezanedbatelná část problémů, na něž feministky poukazují (například fakt, že žena, jež chce uspět v naší současné realitě, musí vyvinout mnohem větší úsilí než muž), jsou reálné.

Navzdory výše uvedeným pochybnostem musím říci, že v tomto případě s feministkami souhlasím. Je sice pravda, že žánry jako akt či glamour se k tomuto typu fotografické techniky hodí, ale Richtrovy fotky jsou průměrné. Uznávám, že jsem je neviděl „naživo“, ale nemyslím, že by to něco změnilo. Nejsou to vysloveně špatné fotky a určitě si najdou své publikum, ale (pominu-li, že některé z nich jsou navíc kompozičně poněkud rozpačité) chybí jim přesah. On totiž akt, aby byl opravdu dobrý, musí jít za prosté erotično až k samému krásnu o sobě. Jinak je to jen taková decentní erotická fotka. A přesně to Richtrovy fotografie jsou. Zdá se ale, že autor sám si to uvědomoval, když napsal (nebo odsouhlasil) tento „disclaimer“:

„Portréty krásných žen v knihovně na fotografiích zhotovených technikou mokrého kolodiového procesu jsou vystaveny v původním trezoru Spořitelny české, který je dnes součástí studovny Knihovny Akademie věd. Výstava nedává žádné odpovědi na palčivé otázky dneška ani historie. Nedává si za cíl představit unikátní historické techniky, ani nenaznačuje nový úhel pohledu. Neukazuje ani temná zákoutí autorovy duše. Prostřednictvím přímých pozitivních obrazů na plechových deskách vám nabídne poetickou atmosféru evokující začátek 20.století.“

Takže sám autor připouští, že je to jen jakési retro cvičení, což, po pravdě řečeno, opravdu je. Jediné, co fotografie ozvláštňuje, je použitá technologie. Sám jsem v minulosti propadl kouzlu různých starých či neobvyklých fotografických technik (a stále se k nim vracím), ale pravdou je, že sebemodernější nebo naopak sebevíc „retro“ technika za vás dobrou fotku neudělá, bez ohledu na to, že na první pohled může neobvykle vytvořená fotografie upoutat pozornost, kterou by jinak neupoutala.

Je opravdu vhodné, aby retro soft erotika byla prezentována v rámci Týdne vědy a techniky na půdě Akademie věd? Vedení AV dospělo, podle mě správně, k závěru, že nejspíš ne.

Tvůrci FB stránek věnovaných knize V obecném zájmu k dané kauze napsali: „Cyklus přibližně patnácti snímků nazvaný Women: Scenes in the Library si v Knihovně Akademie věd ČR dlouho nepobyl. Poté, co si jeho kritiku v médiích přečetlo tisícinásobně více lidí, než kolik jich našlo cestu do zastrčených prostor bývalého trezoru vědecké knihovny, rozhodl se ředitel knihovny tuto okrajovou výstavku ukončit. Faktem je, že fotografie Karla Richtra nemohly na půdě Akademie věd ČR obstát ani jako názorná ukázka k odborné přednášce o historické technice zhotovování fotografie, koloidovém procesu, zařazené do programu Týdne vědy a techniky. Zaprvé proto, že jde o exotizující kýč, což je v rozporu s postavením Akademie jako špičkové kulturní instituce, zadruhé proto, že ženu tyto fotografie prezentují pouze jako sexuální atrakci, což je v rozporu s postavením Akademie jako významné instituce veřejné. Do dějin polistopadové cenzury tak přibyla další epizodka, spjatá s rozptýlenou a privatizovanou regulací vizuální kultury. A fanoušci této stránky i naší knihy mají další doklad, že k cenzuře může docházet a skutečně i dochází v obecném zájmu.

Tyto akty mohou viset leckde, nejlépe v nějakém klubu pro dobře situované, kultivované pány po padesátce z vyšší střední vrstvy, pro které je Jan Saudek příliš drastický a Playboy příliš ordinérní. Na Akademii věd je to ale příliš špatné umění a příliš stereotypní zobrazení. Jde tedy o individuální kvalitu těch děl a zároveň o kontext.“

Mají recht.

Takže shrnuto: Ukončení a přesun výstavy umělecky nevýznamných a námětově sporných fotografií rozhodně není žádným drastickým a nedemokratickým či dokonce totalitním zákazem, ale prostým projevem sebereflexe pořadatelů této výstavy.

Takže feministky mohou být spokojené, že dosáhly svého, typičtí čeští komentátoři mohou být spokojení, že si můžou zanadávat pro změnu zase na jiné téma, než jsou uprchlíci, a pan Richtr může poděkovat feministkám za skvělou reklamu – nepochybuji, že si jeho díla najdou své kupce (a přeji mu to). Takže vlastně můžeme jít všichni spokojeně spát, protože na rozdíl od jiných kauz jde v tomto případě o prd a navíc všechno dobře dopadlo.