Předvelikonoční zamyšlení najmě pro nevěřící

Jakkoli byl schválen Velký pátek coby státní svátek, pro většinu lidí představují Velikonoce pouze pondělní příležitost si zablbnout a zachlastat si. Není to málo? Nevzdáváme se v této souvislosti něčeho důležitého?

Dnes je Květná neděle, kdy si připomínáme, kterak Ježíš vjel do Jeruzaléma na oslu završit svou revoluci. Byla to ovšem revoluce jaksi jiného druhu, než lidé od Mesiáše očekávali. Mesiáš byl totiž v té době vnímán jako politická postava, která vyžene Římany a zavede ve Svaté zemi spravedlivou a bohabojnou vládu, před níž se skloní i pohanští národové.

Ježíš ale nebyl revolucionář třeba Leninova typu, tedy někdo, kdo by chtěl komukoli cokoli, dobro nevyjímaje, nadekretovat pěkně shora. Revoluce (tedy radikální převrat) o níž mu šlo, byla revoluce v lidských srdcích, což se nadekretovat nedá. O Velikonocích si pak budeme připomínat završení jeho mise, mise, která zdánlivě selhala jeho popravou coby politického zločince, ale která působí dodnes. Takto mohou o Květné neděli například přemýšlet ti marxisté, kteří se domnívají, že revoluce, o níž Marx uvažoval, se musí zrodit zdola ve chvíli, kdy k tomu sami lidé dospějí, a nemůže být lidem vnucena profesionálními revolucionáři (hlásím se k této interpretaci i když na druhou stranu chápu, že to Lenin v dané historické situaci zkusil).

Jsem rád, že poslanci schválili Velký pátek coby státní svátek, byť k tomu připojili místy dosti problematické odůvodnění (založené na povrchním chápání zideologizovaných křesťanských hodnot). Myslím, že Velký pátek může dávat smysl i nevěřícím jako připomínka toho, že na světě jsou věci, pro které stojí za to trpět a umřít prostě proto, že jsou správné, a Ježíšova oběť je toho přímo archetypickým příkladem. Myslím, že tímto způsobem mohou rozjímat o tomto svátku i ryzí ateisté - a mohou s tím ostatně začít už na Zelený čtvrtek, kdy se při popíjení na zeleno obarveného piva mohou zamyslet nad tím, že se kdysi kdosi, ač nevinný, dobrovolně vydal soudu protože bylo správné tak učinit.

Na Bílou sobotu si pak zase stoupenci Nietzschovy filosofie mohou připomenout myšlenku slavného filosofického rebela vyjádřenou slavným výrokem „Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži,- kdo z nás tuto krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom jej byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího činu, - a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní!” publikovanou v knize Radostná věda. Vskutku si myslím, že se tato slova velkého „neznaboha” dobře hodí k bílosobotním kontemplacím! „Víra v křesťanského boha se stala nevěrohodnou.” píše Nietzsche dále v téže knize. V jeho době to docela dobře mohla být pravda, ale posléze přišli lidé, kteří tuto výtku vzali vážně a víru opět zvěrohodnili, například (ale nejen!) protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer ve svých úvahách napsaných v nacistickém vězení.

A co se Božího hodu velikonočního týče, ten může i nevěřící chápat v souvislosti s Velkým pátkem jako mýtické vyjádření naděje, že sebeobětování a utrpení ve jménu pravdy, lásky a dobra, není zbytečné a nebude zapomenuto, že dobro nelze trvale pohřbít, že i kdybychom zemřeli, vracíme se v jiné, „oslavené”, podobě - v podobě svého díla pro druhé. Můžeme zůstat nepoznáni, ale nejsme mrtví - to dobré z nás žije dál v našich bližních. Každý člověk může být, slovy apoštola Pavla jimiž popisuje Ježíše, v jistých chvílích způsobem bytí roven Bohu, aniž by na tom lpěl (vlastně kdyby na tom lpěl, nemohl by takový vůbec být!). Ovšemže ne pořád, jen ve chvílích „milosti”, ve chvílích, kdy zapomene sám na sebe, jde proti své biologické a sociální přirozenosti a dosahuje transcendence.

Kant, Marx i Nietzsche se problémem transcendence člověka zabývali každý ze svého úhlu pohledu. Mně je nejbližší v osobní rovině ten Kantův, v sociální pak ten Marxův, ale i Nietzschovo hledání nadčlověka spojené radikálním odmítnutí psychofyzického dualismu rozhodně má cosi do sebe a nepostrádá jistou velkolepost. Stejně tak společenské sebeosvobození člověka u Marxe. Možná lze říci, že se v těchto třech případech jedná o jednostranné a nedokonalé, nicméně velmi přínosné způsoby, jak filosoficky uchopit podstatné, ba dokonce klíčové téma lidské svobody, způsoby, které se jistým zvláštním způsobem, jsou-li správně pochopeny a neabsolutizovány, vzájemně doplňují.

Jsem tedy přesvědčen, že velikonoční svátky mají spoustu symbolických aspektů, jež by mohly být zajímavé i pro nekřesťany a konec konců i křesťané by se nad těmito svátky mohli aspoň zčásti zamyslet i z jiného hlediska, než na jaké jsou zvyklí.

Nu, a pak je tu ono „pohanské” Velikonoční pondělí. A to je v dnešní době fakt duchovní průšvih par excellence. Vlastně je to duchovní průšvih už proto, že ten svátek už není ani pohanský, je prostě prázdný. Když si Velikonoční pondělí uvědomíme v kontextu křesťanských Velikonoc, dává docela dobrý smysl jako odlehčení vážných a vůbec nejdůležitějších křesťanských svátků (ano, opravdu jsou Velikonoce důležitější svátek než Vánoce). Lidé v minulých dobách, zvláště pokud žili na venkově, disponovali určitou přirozenou, neteologickou, praktickou duchovní moudrostí spjatou s koloběhem přírody a důrazem na plodnost a přírodní cykly. Bylo by absurdní jim to jakkoli vyčítat. Vykoupení z hříchů pro ně byla bezpochyby důležitá, ba dokonce zásadní hodnota, ale úroda rozhodovala o tom, zda na tomto pozemském světě budou mít co jíst nebo naopak hladovět. V tomto smyslu byla rituální oslava příchodu jara a probuzení vegetace velmi důležitá. Konec konců i zde jde o vzkříšení a věčný život, byť trochu jiného druhu.

Problém je, když jsou Velikonoce redukovány pouze na ono pondělní veselí - bez kontextu jak s trojicí křesťanských svátků, tak i bez kontextu bezprostředního vztahu se zemědělstvím a plodností. Z pondělního svátku se tak nakonec stala jen příležitost zablbnout si a vykoledovat si něco dobrého, v případě dospělých obvykle alkoholického. Rozhodně to nechci v této souvislosti přehánět s nějakým feminismem a za každou cenu kritizovat rituální bití žen pomlázkami - v původním smyslu toho svátku to byla symbolická soulož a dávalo to v souvislosti s rituály plodnosti docela dobrý smysl, nicméně dnes už to opravdu působí poněkud hloupě a sexisticky.

Věřím, že i dnes jsou oblasti, kde velikonoční svátky, včetně toho pondělního, obsahují onoho původního ducha dvojího vzkříšení (tedy vzkříšení Ježíše a zrna) a duchovně stále ještě fungují, nicméně povětšinou tomu tak u nás už asi není, zvláště pak ve městech.
Proto píši tuto úvahu - píši ji pro přemýšlivé lidi, zvláště pak nevěřící, jako inspiraci k možnosti třeba jinak a po svém, ale přece jen hlouběji promyslet a zhodnotit velikonoční období.